Následující text vznikl v rámci soutěže pořádané neziskovou organizací Amelie, z. s., která se zaměřuje na pomoc onkologicky nemocným a jejich blízkým. Netradiční forma literární soutěže měla za cíl zvýšit povědomí o životě s rakovinou i mezi mladými lidmi. Téma ani forma nebyly stanoveny, cílem bylo napsat text obsahující tři slova: POMOCNÍK, HRDINA a NÁVRAT. Nezastírám ale fakt, že hlavní motivací byla audionahrávka vítězných textů.
Jsem nemocná. Že je něco špatně, mi došlo, když rodiče, babička, dokonce i brácha stále tvrdili, že co nevidět budu zase zdravá jako rybka. Bylo mi špatně, ale byla jsem odhodlaná bojovat.
Začala jsem se cítit slabě? Nevadí! Jakmile začne léčba působit, bude mi zase fajn. Začaly mi vypadávat vlasy? Nevadí! Už jsem se rozhodla, že si za kapesné pořídím paruku a nakonec budu mít tu nejbujnější hřívu a nejlepší účes ze všech mých kamarádek.
V nemocnici už ležím dlouho, déle, než bych chtěla. Míhají se kolem mě doktoři a mluví na mě cizím jazykem. Mutace buněk, apoptóza, metastáza, leukémie… Když se mi snažili vysvětlit, co se mnou je, moc jsem toho nepobrala. Radši si svou nemoc představuju jako něco úplně jiného!
Něco hrozivého!
A taky obrovského! Nepřítele lidstva! Ale nejsou to díry na silonkách, jak to říká babička. Je to drak. Krvavě rudý, kůži má tvrdou jako pravé diamanty, rohy dvakrát větší než já… Tělo se mu blyští a pod paprsky slunce vrhá prasátka všude kolem. Má oči z žhnoucích rubínů.
Představovat si své problémy jako lítá monstra mi často pomáhá. Třeba má slabost je pavouk velký jako psí bouda, do jehož sítě jsem se zapletla. Nemůžu se hýbat jako předtím.
Co se to děje?!
Pohled na nemocniční pokoj se roztříštil jako sklo, všechno se začalo propadat někam do prázdna. Ani jsem nestihla křičet o pomoc, protože nemocniční postel už byla v nedohlednu a já se řítila směrem dolů.
Prásk!
Pád na zem doprovázela rána jako z děla, ale žádnou bolest jsem necítila.
„Princezno! Princezno Zefiríno!“ ozýval se neznámý hlas někde v dálce.
Kde to jsem?
Ležela jsem na hromadě ovoce, ale ne ledajakého. Tohle ani zdaleka nepřipomínalo jablka nebo třeba mandarinky, tohle mělo spirálovitý tvar a hýřilo barvami. Neonově růžovou, tyrkysovou, jedovatě zelenou…
„Princezno!“ zvuk hlasu tentokrát doprovázely i kroky tlumené tyrkysovou trávou.
Na nepřirozeně modré obloze se proháněly zvláštní bílé tvary. Mraky? Možná. Dech mi ale vyrazil až obrovský zámek ze zlatých cihel tyčící se na obzoru a se špičkami věží párajícími oblohu.
„Princezno!“ zaznělo hned vedle mého ucha.
Strachem jsem povyskočila. Nade mnou se tyčil dlouhán s vážným výrazem, který tvořil hrubý protiklad s jeho oděvem. Vypadal přesně jako kašpaři, které jsem viděla na obraze v muzeu středověku.
„Mladá paní, co si myslíte? Že se můžete takhle toulat?“
„To mluvíte na mě?“ zeptala jsem se nesměle.
„Ano.“
„Ne!“
„Ano! Dneska se dle proroctví měla znovu objevit ztracená princezna Zefirína!“
„Ale já jsem Amálka!“
„Ne!“
„Ano!“
„Říkám, že ne!“
„A já, že ano! Snad vím, jak se jmenuju, ne?“
„Ale já se nepletu,“ řekla osoba a vytáhla z kapsy sešit. „Vidíte? Mám to napsané v diáři už roky: Návrat princezny Zefiríny.“
„To nic neznamená! Na diář ti kašlu!“ řekla jsem hrubě a vyplázla na něj jazyk.
Ten zvláštní člověk mě vzal za ruku a řekl: „Já se nikdy nepletu, slečno. Je čas jít! Jsme ve skluzu!“
Protestovala jsem, ale marně. Chytil mě za zápěstí a už jsme šli.
„Au! Copak se takhle chováte k princezně?!“ ohradila jsem se.
„Takže vy opravdu jste naše paní? Je mi ctí…“ řekl v úžasu, ale stisk nepovolil.
Smířená s osudem jsem šlapala za svým únoscem.
Pomalu ale jistě jsme se blížili k zámku, z jehož rudé brány se s hlasitým cinkáním rolniček vyvalil dav… dalších kašparů v šaškovských šatech. Ve své nemocniční košili jsem si připadala dost divně.
Během pár vteřin se kolem mě vytvořil kruh skákajících šašků. Z vířících barev se mi začala točit hlava.
„Princezno,“ křičeli jeden přes druhého.
Bylo mi mdlo. Až teď jsem si uvědomila, jak dlouhou dobu jsem strávila mimo postel, a únava se kolem mě začala obtáčet jako anakonda.
„Mlčte už, copak nevidíte, že se vás bojí?“ ozval se hluboký bouřlivý hlas a už brzo mi do zorného pole vešel, jak by řekl můj děda, chlap jako hora v rytířském brnění. Velkým zklamáním bylo to, že mu chyběl meč. U boku se mu houpala jen prázdná pochva.
„Dlouho jsme vás očekávali, má paní, vítejte doma.“
„Doma…? Ale já…“
„Ano. Ano! Doma!“ přitakával dav.
„Proč jste tak překvapená? Copak neznáte proroctví?“ zeptal se rytíř překvapeně. „Třeba jste pouze zapomněla, dovolte mi osvěžit vám paměť!“
„Odhalte tapiserii! Odhalit! Odhalit!“ skandoval dav.
Zavládl chaos, všichni kolem běhali a zakopávali jeden o druhého ve zběsilém hledání tapiserie. Nakonec jsem zahlédla, jak ji nesou dva kašpaři. Někdo mě vtlačil do židle. Ta se tady vzala kde?
Všechno utichlo.
„Na počátku bylo světlo…“ ozval se hrubý hlas rytíře.
„Světlo a naše země,“ přidalo se k němu pár hlasů z davu.
„Plná jídla, vody a radosti,“ všichni mluvili zároveň. Zdálo se mi, že se ke mně dav s každým slovem přibližuje.
„Ale pak na nás byla seslána ta strašlivá kletba!“
„Ó ano! Ta hrozná kletba!“ zaplakal někdo.
„Drak! Byl osamělý, nesnesl z támhleté hory pohled na naše štěstí, a tak se naštval!“
„Cože?! Drak?“ vyhrkla jsem překvapeně.
„Ano! Ze samé závisti nás všechny proklel! Proklel nás a proměnil v ubohé symboly smíchu.“
„Ano. Ano! Tak to bylo,“ křičeli jeden přes druhého.
„Ticho!“ rozkřikl se rytíř, „Od toho dne jsme se s nadějí upínali pouze k proroctví… Návrat princezny Zefiríny přinese obrat k lepšímu. Jakmile se vrátí, vydá se spolu se svým nejvěrnějším rytířem porazit bájného draka a zbaví nás prokletí.“
„Ano! Ano! A teď jste tady! Princezna je zpět!“ křičel dav šeptem.
„Ale… Já ani nevím, jestli jsem nějaká princezna, hlavně se zabíjením draků nemám žádné zkušenosti,“ řekla jsem nesměle.
„Proroctví přímo popisuje naši jedinou naději na zneškodnění draka,“ zmínil rytíř se zvláštním výrazem, a dokonce ustalo i šeptání v davu.
„No nenapínejte mě.“
„Prastarý tajemný rituál… K jeho uskutečnění jsou potřebné tři předměty.“
„Řekne to? Vážně to řekne?“ ozývalo se ze skupiny lidí.
Všichni se skoro třásli strachem, včetně rytíře.
„Dva z nich už máme: Kameny z posvátného lesa, papír z cedrového dřeva… Ale ta poslední část chybí. Bájná čepel: Nůžky. Aby je někdo získal zpět, musí porazit drakova pomocníka v nejsložitější a nejriskantnější hře na světě: Kámen, nůžky, papír,“ dokončil rytíř svůj dramatický monolog.
„Prosím? Kámen, nůžky, papír?“ zeptala jsem se nevěřícně.
„Je to tak… Princezno, zachraňte nás…“
„Ach, jo. Myslím, že vám pomůžu,“ řekla jsem s povzdechem, ale zato sebevědomě, „Ve hře kámen, nůžky, papír jsem byla vždycky šampión!“
„Vážně? Jsme zachránění!“ křičel dav.
Než jsem se nadála, vyprovázeli mě ke skále. Otázky jsem si dovolila klást, až když jsme s rytířem osaměli.
„Jste si jist, že to bude fungovat?“
„Tvrdí to proroctví, musí to být pravda.“
„Jo tak… Rodiče vždycky říkali, že nemám věřit úplně všemu.“
„Věštba je jediné, co máme, musí to fungovat!“
Spoléhali na mě. Každý z nich. Opravdová princezna jsem sice nebyla, ale přece nemůže být těžké si na ni hrát. Zachráním je. Projela mnou vlna motivace, která s sebou odnesla i veškerou mou únavu.
Nevím, jak dlouho jsme pochodovali. Vzpomínky na pochod ke skále si nedokážu vybavit nebo jen matně. Konečně jsme stanuli před skálou.
„Ale… Jak se teď dostaneme nahoru?“ zeptala jsem se nejistě.
S hlasitým zařinčením se rytíř svalil na kolena, sepjal ruce nad hlavou a se soustředěným výrazem začal prosit o pomoc bohů.
„Tohle je docela trapné, nechtěl byste s tím přestat?“ řekla jsem tiše.
„Ó né! To by nešlo!“ pronesl svým obvyklým hlasem a hned se zase vrátil k naříkání.
S povzdechem jsem se rozhodla prozkoumat skálu, rozhodně to bylo smysluplnější než křičet do oblak. Hm? Copak je tohle? Prsty jsem zatlačila na malý kulatý výběžek, který zdobil hladkou skálu. Něco se začalo pohybovat.
Cink!
Dveře výtahu se otevřely.
„Tadá!“ zvolala jsem nadšeně. Nakonec ani princeznování nebude těžké.
„Bohové odpověděli na naše prosby, stal se zázrak!“ rozkřičel se a jakmile se trochu uklidnil, zahájili jsme ‚výstup‘.
Cink!
„Kdo se to opovažuje vstoupit do mého doupěte?“ ozval se skřehotavý hlas a hned poté se před námi zhmotnil čaroděj. „Pohleďte na pomocníka nejsilnějšího draka v celičkém vesmíru!“ křičel mág, zatímco kolem nás poskakoval a na jeho sešlém obličeji se střídala jedna grimasa za druhou.
„Přišli jsme tě porazit, já a má paní. Nůžky budou naše!“
„Chcete-li je získat, budete mě muset porazit… Kámen, nůžky…“
„… papír,“ vydechla jsem.
„Kdo bude mým soupeřem? Budeš to ty, rytíři?“
„Ne! Budu to já!“ vyhrkla jsem odhodlaně.
Rázem se vše ztišilo. Výzva byla ve vzduchu. Zaujali jsme bojové pozice s napnutými pažemi, ruce v pěst. Místnost se změnila v arénu, skály kolem nás se proměnily ve skandující publikum.
„Raz!“ ozvalo se.
„Dva!“ dám nůžky, ne, chci dát papír.
„Tři!“ Co když ale dá nůžky?
„Teď!“
Pískalo mi v uších. Rytíř stál opodál a nervózně si mnul ruce. Čaroděj dal papír… Já nůžky! Vyhrála jsem! Na oslavy ale nebyl čas. Čaroděj se s rykem vrhl k zemi a s rytířem jsme tomuto hrůznému výjevu mohli jenom přihlížet. Pálila se mu kůže, každou vteřinou viditelně slábl, vlasy mu vypadávaly. Před námi se najednou zhmotnily bájné Nůžky. Rytíř čaroději žádnou pozornost nevěnoval, sebral Nůžky a strčil je do pochvy u svého boku.
K úpění čaroděje se pomalu přidávaly další zvuky. Tiché praskání, které sílilo každou vteřinu. Podlaha arény se roztočila, prudký vítr se změnil v mocný vír a unášel nás někam do oblak… Když jsem opět otevřela oči, tyčil se před námi drak.
„Ten, kdo se zde odváží vstoupit,
musí být opravdu hloupý.
Dopustili jste se smrtelného hříchu,
teď zaplatíte za svou pýchu.“
„Přišli jsme tě porazit!“ zvolal rytíř.
„Porazit?
To spíš rozesmát.
Ale nenechte se urazit,
já mám dobrý souboj rád.“
Rytíř vytasil Nůžky a vrhl se na draka. Údery padaly ze všech stran, ve vzduchu se mísil křik rytíře s burácením draka. Já mohla jen bezmocně přihlížet.
„Taková drzost!
Tohle vůbec není vtipné,
je čas to skončit rychle!“
Drak se rozmáchl a jedním silným švihem smetl rytíře na zem. Ten už se nezvedl. Zmocnila se mě panika.
„Ach, takhle končí i ten nejstatečnější hrdina,
na zemi a v prachu,
možná už odbila jeho poslední hodina!
Mám vás všechny v šachu.“
Ne, tohle nemůžu dopustit, všichni na mě spoléhají… Zvedla jsem kámen a vší silou ho hodila po drakovi.
„A malá holka se také snaží připojit.
Copak nemáš strach?
Ale jak chceš,
tvou bojechtivost také mohu ukojit!“
Porážka nepřicházela v úvahu! Vrhla jsem se na draka, házela po něm kámen za kamenem. „Umlátím tě kameny!“ řvala jsem na něj. „Rozstříhám tě na kusy! Roztrhám tě jako papír!“
Drak skučel. Možná bolestí, možná vztekem. Mé tělo začalo proti každému pohybu protestovat. Já to nemůžu vzdát! Motala se mi hlava. Bylo mi slabo. Všichni na mě spoléhají… Dopadla jsem na tvrdou zem. Nebyla jsem dost silná, jako princezna jsem selhala. Promiňte mi to.
„Amálko. Amálko!“ ozývalo se z dálky.
„Ano, mami?“ poznala jsem její hlas a rozespale otevřela oči. Chtělo se mi spát…
„Jak je možné, že žádná léčba nezabírá? Podle doktorů se to pořád jen zhoršuje… Myslíš, že…“ slyšela jsem jí říkat tátovi, zatímco mě hladila po tváři.
Je mi tak slabo…
Některé boje vyhrát nejdou. Draka porazit nedokážu.
Nela píše 
Napsat komentář