Text, který ze mě vytryskl během dvaceti minut a který nebyl podroben žádným úpravám. Text, který se nakonec stal jednou z mých nejlepších prací tohoto roku. Nepochybně také nejosobnější text, který jsem kdy napsala.
Proměna. Téma, které jsem se rozhodla pojmout ve smyslu dospívání.
Ne nadarmo se říká, že život je změna. Neustále se kroutí a mrská a řítí se vstříc proměně a všechny nás strhává s sebou. No, není to fajn?
Ne. To teda není. Zastavte to někdo.
STOP.
Sedím na zeleném trávníku. Dívám se na modré mraky. Cpu se jahodami a dalším ovocem, co letos vyrostlo babičce na zahradě, opodál sedí nějací příbuzní a vzdychají o tom, jak jsem roztomilá. Všechno je, ach, tak strašně barevné, až z toho bolí oči. Slyším kvákání žab, třepotání motýlích křídel a chytám luční koníky do dlaní. Běhám sem a tam s mojí nejlepšejší kamarádkou, sekáme hlavy neviditelným potvorám a zachraňujeme svět každých pět minut.
Běháme kolem našeho věrného oře, starého labradora, a svíjíme se smíchy.
Peníze nemají cenu.
Přemlouvám rodiče, abych mohla jít spát o hodinu později. Čas kolem mě poletuje a já si s ním hraju. Vždyť je můj! A mám ho tolik!
A jsem připravená na opravdový život! Běhám nejrychleji ze třídy! A plavu úplně nejlépe!!
Dělám chyby. Rozbíjím skleničky. Brečím. Hrozně moc brečím.
Mám celý svět v náruči, jen čeká, až se do něj ponořím!
A pak… světlo se ztlumilo. Azuro střídají mraky. Růžové brýle se tříští. Barvy postupně blednou. Housenka navždy nemůže být housenkou, člověk nezůstane dítětem.
Dospívání. Lidská proměna. Metamorfóza. Třeba ta Kafkova. Moje…?
Housenka. Kukla. Motýl.
Holčička. Dívka. Žena.
Kukla je jen přechodným stádiem na cestě transformace. Kokonem, který jednomu dá představu o tom, jak vypadá život poté, ale zároveň jej můžeme sledovat z bezpečné vzdálenosti. Zpoza zdí domova.
Stojím mezi regály. Je léto. Mám hroznou chuť na jahody.
„To jsou vydřiduši! Tolik za 250 gramů nedám!!“ zamumlám si pro sebe a podrážděně odejdu. Odejdu do betonového města, šedého a potměšilého. Miluju brutalismus.
Babička má narozeniny. Sedím na oslavě.
„Ty jsi tak hrozně vyrostla!“
„Jé, ty už jsi skoro dospělá!“
„No, podívejte se na ni! Vždyť, ty, už jsi skoro žena!“
Žena. Žena. ŽENA. Rezonuje mi to celým mým tělem.
Konstantou v životě je neutuchající vrčení motorů aut. Z dětských kamarádů mi zbyla jen čísla v mobilu. Ze psa jen vzpomínky.
Peníze mají až moc velkou cenu.
Dlouho do noci koukám do počítače. Chodím po pokoji a opakuju si, že Jan Lucemburský si vzal Elišku Přemyslovnu. Zachumlám se do svého kokonu a dlouho do noci hltám knihy. Zítra budu unavená, ale teď jsem někdo jiný. Zvíře, král, dítě…
Nejsem připravená na reálný život. Už neběhám nejrychleji a neplavu ze všech nejlépe.
Dělám chyby. Rozbíjím skleničky. Brečím. Hrozně moc brečím.
„To je jen ta puberta! Neboj, za chvíli to máš za sebou.“
Za mnou…?
Nela píše 
Napsat komentář