Nela píše

Povídka, se kterou se mi povedlo potřetí umístit se v top ten Ceny Ivony Březinové. Od začátku jsem věděla, o čem chci psát, avšak původní verze textu se od té, kterou si zde přečtete, značně lišila. Absolutní propadák, z něhož zůstala pouze kostra pro finální verzi. Takový text Frankenstein, avšak mi se moc líbí. Třeba i proto, že taky mám velkou knihovnu.

---

Tak jsem se zas neudržela.

I když jsem si zakázala nakupovat další knihy (alespoň tento měsíc), nesu si domů pod kabátem další titul. Neodolala jsem. A ještě k tomu v tomhle slejváku.

„Jako bys jich už neměla dost, ty blbko…“ zamumlala jsem skrz zaťaté zuby a knihu zabořila hlouběji do kabátu, aby přebal nezasáhla ani kapka vody.

„Ty seš tak blbá! Alespoň sis ji měla nechat zabalit. I když… další zbytečný papír, další mrtvý strom, a to nejsem žádná ekoteroristka.“ zanaříkala jsem si a co nejrychleji se rozběhla k autobusové zastávce

…

Dveře bytu za mnou zaklaply, kabát jsem rychle, ale vzorně pověsila na háček a stejně rychle, ale už ne tak vzorně jsem uchopila sklenku vína (věčná škoda těch pár kapek, které jsem vylila) a popadla svůj nejnovější knižní přírůstek.

„Tak. Kam s tebou?“

Stanula jsem před svou přetékající knihovnou, teda… ona už dávno přetekla. O tom svědčily věžičky z knih, které tady vyrostly během posledních pár let.

„Závislost… tohle je regulérní závislost!“ řekla jsem si a svalila se na gauč, „Mohla bych utrácet za boty nebo za kabelky… Takhle jsem vlastně takový… intelektuál.“ zašeptala jsem a hned se cítila o trochu lépe.

Odložila jsem víno a pustila se do toho.

„No tohle! Jak jsem jen mohla dát Světlou vedle Bukowského?! To tak přece nemůžu nechat.“ Svůj nový úlovek jsem odložila bokem, vykasala si rukávy a vytáhla Kříž u potoka: „Nic se neboj, najdu ti nějaké vhodnější místo. Třeba vedle Nerudy! I když… to si říká o skandál. Hm…“

Nikdo mě nevaroval, že láska ke knihám vede k samomluvě.

Mezitím na poličce

Od momentu, kdy jsem spatřil světlo světa, od doby, co mé stránky pocítily pohlazení tiskařské černi, od doby, kdy papír ozdobily ilustrace, od doby, co mě ručně svázali a sešili… a zabalili do jelení kůže se zlatou ořízkou. Už od té doby jsem věděl, že jsem předurčen k něčemu velkému. Věděl jsem, že mi jednou bude patřit výsostné místo v knihovně, dostatečně vysoko, aby na mě nedosáhly upatlané dětské ručičky, že si mě domů odnese džentlmen s vytříbeným vkusem, který na mé stránky nikdy nepoloží prázdnou skleničku a nikdy mi nezlomí hřbet…

A teď je všechno v háji.

„Šílená ženská! Takhle mě mrskne na poličku. No fuj, a kolik prachu tady je! Ten je ještě horší než déšť, kterým mě protáhla!“ postěžoval jsem si.

„Nový přírůstek? Musím říct, že ti to sekne,“ řekla kniha naproti mně, evidentně vydaná jako laciná příloha denního tisku.

„Jakpak asi skončí, přátelé?“ zeptala se jiná, sousedka té první, tak ohmataná a ošuntělá, že mi jí bylo skoro až líto – určitě pořízená z třetí ne-li čtvrté ruky, s odrbanými rohy a poznámkami vepsanými mezi řádky. „Vítej v Knihovně. A nekoukej na mě, jako bys mě litoval! Schválně, kdo si myslíš že jsem? Nejoblíbenější kniha Knihovny! Sofie mě četla už devětkrát a půjčila mě všem svým přátelům!“

„Sofie?“

„Majitelka. Ale takhle jí můžou říkat jen knihy, které přečetla. A to TY nikdy nebudeš.“

Jak samolibé. Rozhodl jsem se komentář ignorovat.

Teď poslouchejte: „Chci místo s výhledem na celý pokoj, na které nesvítí slunce (to abych nevybledl), a žádný prach. Vůbec žádný! A pak ještě sucho, to je hodně důležité! Svatá záložko! Vždyť já toho nechci tak moc.“

„Ale to my taky…“ ozvaly se slabé hlasy, a když jsem našel jejich zdroj, přejel mi mráz po páteři.

Tam nahoře, na nejvyšší poličce, stála řada knih. Ne, nestály, spíš se krčily v rohu a vypadaly žalostně. Měly zažloutlé zvlněné stránky a zdálo se, jako by se je někdo pokusil vyprat. A věřte mi, vím, o čem mluvím, nějakou dobu jsem strávil hned vedle bedny s vyřazenými knihami.

„Pro Kristova písmenka! Co se vám stalo?“ vyjekl jsem zděšeně.

„Potopa, chlapče, potopa… Byla to tragická událost. Toho dne slunce nevyšlo a měsíc se neuložil ke spánku-“

„Stačí. Všichni tu historku známe – Kdysi tam nahoře stávala kytka a bývalá majitelka se ji usilovně snažila udržet naživu… Co bylo dál si jistě dovedeš představit… Jsou to duchovní texty, jich si nevšímej, jsou až moc dramatické.“

„Rouhání!“ obořila se Duchovní cvičení Ignáce z Loyoly.

„Co když se to stane i mně!“ zhrozil jsem se.

„Nestane. Všechny kytky chcíply, a ty co přežily, jsou umělé.“

A co se děje před Knihovnou?

„Tohle je nemožné,“ posteskla jsem si a svalila se na gauč. „Jak jsem jen mohla být tak slepá? Přísahám bohu, já tu knihovnu budu muset přeskládat!“

Vyskočila jsem na nohy, odhodlaně přiběhla ke knihovně a popadla svou novou knižní kořist.

„Tak, kam tě vrazím, ty potvoro.“

A v Knihovně?

„Hmm. Takže ty jsi ten zelenáč?“ zeptala se kniha s kýčovitým přebalem, evidentně brakovka. „Docela fešák, nevadilo by mi se k tobě tulit!“

Stránky se mi zježily směsicí hrůzy a pohrdání. Jen to ne.

„Ano, ale nechci se s vámi vybavovat! Jsem unavený. Copak je tak těžké mě někam dát? Kamkoliv?“ odpověděl jsem podrážděně.

„Kamkoliv určitě nechceš,“ ozvala se ta oplzlá kniha posměšně, „Navíc to není tak jednoduché.“

„Na to snad netřeba nějakého génia?“

„Však uvidíš…“ smály se knihy.

A pak už jsem byl pryč.

…

Rychle jsem se vzpamatoval a rozhlédl se kolem. Tohle nevypadá špatně.

„Zdravíčko,“ otočil jsem se ke svým sousedům.

„Ach,“ povzdechla si drobná kniha.

„Prosím?“

„Byl pozdní večer – první máj –

večerní máj – byl lásky čas.

Hrdliččin zval ku lásce hlas,

kde borový zaváněl háj…

Ach… Viléme… Kdepak jsi?“

„Co…?“ začal jsem, ale někdo mi skočil do řeči.

„Ty, Jarmilo, ten tvůj Vilém vypadá jako pěknej lůzr, nechceš s náma radši na rejv? Musí bejt pořádnej hlupák, když tady nechá čekat tak pěknou holku.“

Asi jsem vypadal dost zmateně, když se zboku ozvalo: „Majitelka tady většinou dává jen klasiky, ale nedávno jí ujela ruka, a tak je teď tady s námi skandinávská moderní literatura. To jsou pořád nějaké ty lesby a tak.“

Zase ta ruka.

Ani jsem nestihl odpovědět. Ani jsem se nestihl zabydlet. Ani jsem se nestihl zeptat, co je to ta rejv…

A v obývacím pokoji?

„Hmm…“ zamyšleně jsem se zadívala na knihovnu, „Asi už bych to tak mohla nechat… Ale vážně můžu nechat knihu se světlým přebalem hned vedle knih, které mají přebal černý? Neporuším tím nějaké nepsané pravidlo?“

Ne. Tohle nepůjde. „A co kdybych tě dala sem? Co ty na to?“

A zase jinde?

Tyhle rychlé přesuny mi nedělají dobře…

„Krindapána, vy jste z Petěrburgu? Má poklona, vašnosto.“ Ozvala se zaprášená, staře vypadající kniha s šedým přebalem, na kterém stálo sotva viditelně: REVIZOR.

„Je zde vůbec někdo normální? Nebo jsou zde samá individua?“ ne že by mi komplimenty vadily, ale s rostoucí únavou mi i ony lezly krkem.

„Individua? Ale kdepak, na to si zvyknete,“ řekl Revizor.

A pak to začalo. Křik.

„CO MÁ TOHLE ZNAMENAT!!“ ozvalo se zděšeně, „TOHLE JE SNAD NĚJAKÝ VTIP. Já… já jsem pan Brouček. Slyšíte mě?! PAN. P-A-N. Co mi to děláte – AAA! Dejte ty potvory pryč!“

Jaké potvory, co se to zas děje? problesklo mi hlavou. A pak jsem to uviděl. Obrovský šváb. Mravenec. Pan Brouček, který vypadal, že každou chvílí omdlí.

„No jo. Tohle tady máme denně,“ ušklíbl se Revizor rezignovaně, „Pan Brouček každý den omdlí a když se probere vedle Kafkovy Proměny a Sekorova Ferdy mravence, je přesvědčený, že to celé byl jen špatný sen. Jak říkám, zvyknete si.“

Poprvé za dnešek jsem byl rád, že se zase stěhuju. Tohle bych nedal.

Majitelka má zvrácený smysl pro humor a knihy ruských autorů jsou na šílenství zvyklé.

…

Do další police mě hned neubytovala, jen mě k ní přiložila, tak nějak na zkoušku, ale i to na rozkoukání stačilo.

„Vepřové špízy s klobásou. Jak na ně?“ ozvalo se z vedlejší police příjemným, ale monotónním hlasem, „300 g vepřového masa z kýty…“

Zatímco kuchařka vyjmenovávala ingredience, všiml jsem si jejího souseda, který se viditelně klepal.

„Maso nakrájíme na řízky-“

„N-nakrájíme? Nožem? Já přísahám! Přísahám, jakože se Raskolnikov jmenuji, že jsem nikdy nikoho nezabil!“

A pak už mě strčila přesně mezi ně.

„Klobásu si také nakrájíme a…“

„Já nikomu nic neudělal!“ klepala se kniha po mé pravici.

„Stalo se něco? Proč jste tak vyděšený, vypadáte zeleně, není to plíseň?“ zeptal jsem se ustaraně.

„Něco se stalo? Proč by se něco mělo dít? Vy mě z něčeho podezříváte? Maté důkaz?!“

„Ne… nemám?“ odpověděl jsem zmateně.

„Cibuli nasekáme na…“

„Sekání?! Jaké sekání, já o žádném nevím.“

A pak se do tohoto chaosu přidal i hlas majitelky: „Tady se mi i docela líbíš! Super! Hotovo!“

„Kousky masa dáme…“

„Jaké kousky masa?!“

Majitelka si spokojeně oddechla a pomalu se vzdalovala.

„Povídám vám, já nic neudělal!“

„Podusíme zeleninu…“

Nevěděl jsem, jestli mám křičet, nebo se zoufale smát…

A na gauči?

S jistým uspokojením jsem se svalila na pohovku.

„To by bylo,“ libovala jsem si, „na oslavu bych si něco mohla pustit.“

Jenže na obrazovce telefonu mi problikla reklama.

„Hm? Onlajn antikvariát? To už taky existuje?“ projela mnou vlna vzrušení a moje peněženka v dáli bolestně zasténala… Zachtělo se mi utrácet.

Tak jsem se zas neudržela.