Příspěvek, který se právě chystáte si přečíst, byl mou soutěžní prací do literární soutěže, kterou pořádala pod názvem Zámek nekonečno Mensa v roce 2024. Celou prací velmi silně rezonují mé názory na dění v pásmu Gazy. Do soutěže jsem šla s tím, že nevyhraji, už kvůli mému postoji (nezastírám však své zklamání). Přišly výsledky a bylo zajímavé se podívat, jak čtyři porotci můj text ohodnotili na škále od 1 do 10. První z nich mi dal 5 bodů, prostě průměr. Druhý mi dal bodů 9, nejvíc, kolik udělil, takže vítěz. Třetí hodnotil také kladně, dal mi 8 bodů. Ale zatímco 5 bodů naprosto chápu, nad 9 nebo 8 jásám, tak poslední z porotců mi dal bod jen jeden…
A kolik bodů mi dáte vy?
Za devatero horami a devatero řekami stálo jedno krásné město. Má krásná země. Byla nádherná, i když vždycky plná prachu a slz, a hlavně byla moje. Koryta řek, kdysi plná vody, se zbarvila do ruda. Vítr pobíhající prázdnými ulicemi nahradil pouliční umělce a kdysi všude se ozývající hudbu a zpěv nahradily naše nářky a výkřiky.
Prudce jsem se probudil. Rychle a mělce jsem dýchal. Košile zlitá potem. Zvuky padajících bomb… Nemůžu se uklidnit, natožpak usnout. Náš dům už není. Z domu se stala ruina. Máte štěstí, říkali… Zemřel vám jen otec…
Babička začala zpívat starou ukolébavku a zaplétala u toho sestře vlasy. Říká, že to dělá, aby zabavila ruce, ale všichni víme, že jen nechce, aby Assia umřela s rozpuštěnými vlasy.
„Naši milovaní odešli z domova,“ broukala si babička, „Odešli z domova, aniž by řekli sbohem.“[i]
Hřejivý hlas vyplnil stan a já na chvíli zapomněl na válku. Jen na chvíli. Pak si rána někde venku vybrala další život a pach tlejících těl se opět vkradl pod plachtu. Ve vzduchu byla smrt. Zavřel jsem oči a začal se modlit. Tak moc bych si přál, abych mohl zase stát v naší kuchyni. Assia by pobíhala kolem a Nasir by pomáhal s vařením. Vůně čerstvě upečeného chleba kolem nás. Neměli jsme toho moc, ale měli jsme něco. Okradli nás o všechno, hlavně o budoucnost.
„Když jsem šel ráno kolem jejich domu pozdravit morušovník, nebyl tam nikdo, kdo by mě pozval dovnitř.“
Matka a Nasir se vrátili do stanu. Ztrhaní, ale naživu. Celý den strávili venku. Snažili se získat nějaké jídlo a léky. Všechny zásoby dávno došly. Věříme, že Bůh nás vidí. Jsme s ním spjati. Naše víra je nekonečná. Matka říkala, že se máme modlit za zemřelé, aby se bezpečně dostali do jannahu[ii]. Nikomu jsem to neřekl, byli by na mě naštvaní, ale já jsem se začal modlit za to, abychom umřeli. Alláh by to určitě pochopil.
Před branami zámku nás uvítají andělé. Pak bude jen nekonečno. „Za vaše utrpení, za vaši trpělivost…“ volají.
A my vstupujeme do věčné zahrady, kde nás čeká zralé ovoce a lahodné jídlo. Každý pátek půjdeme na trh praskající zbožím… Ty dobře známé ulice… Budeme jíst stokrát více než naše lidské tělo potřebuje, bude nám to dávat stokrát větší potěšení. Nekonečné noci budeme trávit v zámku ze zlatých cihel, každý budeme mít svou ložnici vystlanou koberci z kašmíru.
„Nalezl jsem jen plačícího ptáka. Lítost mě připoutala k trnité zemi.“
Nedávno jsme ze sutin vyhrabali kočku. Pojmenoval jsem ji Lulu. Nechtěla žrát, ale Nasir říká, že to je dobře, stejně jí nemáme co dát… Lulu měla taky štěstí, ze sutin vyvázla jen s pár škrábanci. Viděl jsem lidi bez nohou a viděl jsem, jak je jiným odřezávají pilou na dřevo. Nemáme léky. Matka mně a sestře zakazuje vycházet, protože všude leží znetvořená těla. Když jsem byl naposledy v troskách svého Města, padal sníh… Pálil lidem kůži a když ho vdechli, skáceli se k zemi. Vykašlávali krev.
„Oni umírají?“ zeptal jsem se Nasira.
„Všichni umíráme,“ odpověděl mi.
„Marně jsem hledal, co se jim stalo, z těch domů, kde kdysi žili…“
Matka se ke zpěvu přidala a bratr mě objal kolem ramen. Začínala zima. Všichni jsme mrzli. Bez bot a teplého oblečení, jen v tom, co jsme měli na sobě.
Už nejsme ve stanu, přesunuli jsme se do bývalé školy, prý to je bezpečnější. Dneska jsem Nasirovi řekl, že ‚je‘ nenávidím.
„Kdybych byl jen trochu silnější, vrátil bych jim to všechno zpátky!“
„Takhle nemluv, Amro. Co by to pomohlo? Přesně tohle si někdy někdo řekl, když nás poprvé napadli. A my jsme jim to vrátili… Jednou oni nám, podruhé my jim… Nekonečný cyklus nenávisti.“
„Ale…“
„Vím, jak to myslíš. Kdybych mohl, všechny bych je pozabíjel. Do jednoho. Za to, co nám udělali.“
Pálili jsme knihy, učebnice, sešity… Všechno. Protože jsme v hloubi duše věděli, že nás v tomto životě žádná budoucnost ani spravedlnost nečeká. Nasir měl pravdu. Zámkem na nekonečném cyklu války je přetrvávající existence mého a jejich národa. Svět se ale vždycky přikloní na Jejich stranu. Naše jména neznají. Nic pro ně neznamenají. Nemají stejnou váhu jako ta jejich.
„Ach, mé slzy zbarvily stěny jejich staveb. Oh, jezdče karavany, pokud na ně narazíš, řekni jim, že stále pláču…“
Najednou jsem osaměl. Kolem mě víří chaos. Všude jsou lidi. Přesto jsem sám. Když jsem našel Assiu, její tělo ještě hřálo. Bylo v mé náruči ještě menší než obvykle. Chce se mi plakat. Prach v očích brání slzám prodrat se ven. Má nejdražší sestro, snad budeš každý večer hodovat s Alláhem a v posmrtném životě si dopřeješ vše, co ti ten na zemi dát nemohl.
Budeme po smrti milováni?
„Hanan! Hanan, kde jsi?“
„Moje noha… moje noha…“
„Pomoc! Prosím… Doktor! Pomozte mi někdo…“
„Bude to v pořádku, neplač, prosím, neplač.“
„Už brzy to budeme mít za sebou.“
„Viděl někdo mou dceru?!“
Celý svět je svědkem tohoto zvěrstva a stejně jenom přihlíží. A já jej odsuzuji. Všechny lidi na světě, všichni jste vinni. Začal jsem dokonce mít rád brouky. Neseme stejný hřích – narodili jsme se.
„Řekni jim, že mé láskyplné oči ještě nezhasly.“
Nasir mě vedl za ruku. Lulu šla poslušně vedle mě.
„Kam to jdeme?“ zeptal jsem se, ale oba jsme věděli, že není, kam jít.
„K moři.“
„Proč?“
„Tam, ve vlnách… Tam nám nikdo neublíží.“
A já mu tak moc chtěl věřit…
„Dobré noci skončily, měly trvat navždy.“
Zradili mě, opustili mě.
„Jak jsi mohl,“ ptám se Nasira, „Jak jsi jen mohl…“
Opakuju to stále dokola, zatímco sbírám zbytky jeho těla do igelitové tašky. Kus paže. Kousek nohy. Část jeho těla byla rozdrcena na kusy kamenem. Jsem celý od jeho krve, když se snažím sbírat i jeho vnitřnosti. Lulu mu okusuje holenní kost. Nemám jí to za zlé. Ona jediná se mnou zůstala. Aspoň teď neumře hlady.
„Pověz našim milovaným, kteří odešli, že pro nikoho nepřetrvává utrpení navždy.“
Seděl jsem v troskách toho, co bývalo mým městem, spolu s tím, co zbylo z mého bratra. Padá bomba, něco si přej…Přál bych si, abych mohl vyrůst. Pak bych se stal architektem a znovu tady všechno postavil. Pak by sem začali jezdit turisti z celého světa, to by bylo krásné…
„Utrpení nikdy netrvá navždy.“
Bloumal jsem zbytky města a nikdy se nezastavil. Jak bych taky mohl? Byl jsem špinavý a unavený. Byla mi zima a měl jsem hlad. Co bych z toho měl? Všichni jsme vypadali jako těla bez duše… Skupinky mladších dětí si hrály na mučedníky.
„Utrpení nikdy netrvá navždy.“
Seděl jsem na mole. Za mnou dopadaly bomby a jejich rachot se prolínal s tichými výkřiky. Od města jsem byl jen kousek. Pořád jsem byl kousek od města. Ledová voda mi omývá nohy a chladnoucí tělo Lulu mi leží v klíně. Chudák Lulu. Myslím, že se utopila ve smutku. Přemýšlím nad budoucností. Je to zbytečné. Na mě žádná nečeká. Nasir se na mě teď určitě dívá… Co si o mě asi myslí? Pod hladinou poklidně pluje ryba.
„Jak já ti závidím rybo,“ řekl jsem, „škoda že neumím plavat tak dobře jako ty.“
Opatrně jsem přesunul Lulu na tvrdou zem. Kočky přece nemají rády vodu. Promiň Lulu, taky tě teď opouštím… Skáču z mola. Voda mě objímá. Je mi teplo. Pomalu klesám ke dnu. Když otevřu oči vidím tvář Nasira, matky, otce, babičky a Assii mě vítá s otevřenou náručí.
[i] Tento a následující verše pochází ze staré, tradiční palestinské ukolébavky (Tahlileh Jaliliyyeh), kterou zapsal básník Tawfiq Zayyad.
وور لوڢيد ونيس هاڢي ليفت هومي
عوني اواي ويتهووت سايينع عوودبيي
وهين ي وينت بي تهيير پلاچي وني مورنينع تو سالوتي تهي مولبيرري تريي
نو وني واس تهيري تو ينڢيتي مي ين
الل ي فووند واس ا چريينع بيرد
ريعريت ستوپپيد مي سهورت اند پيننيد مي فييت تو تهي تهورني عرووند
ي سووعهت ين ڢاين تو ليارن وهات هاد بيچومي وف تهيم
فروم تهي هووسيس ين وهيچه تهيي ونچي ليڢيد
الاس مي تيارس ستاينيد تهي واللس وف تهيير بويلدينعس
وه چاڢاليير وف تهي چاراڢان، يف يوو چومي اچروسس تهيم
ليت تهيم كنوو تهات ي ستيلل چري فور تهيم
تيلل تهيم مي لوڢينع يييس هاڢين’ت ييت چلوسيد ين سلييپ
تهي عوود نيعهتس اري عوني تهات سهوولد هاڢي لاستيد فوريڢير
دو تيلل وور لوڢيد ونيس وهو’ڢي موڢيد اواي
تهات فور انيوني، هاردسهيپ نيڢير لاستس فوريڢير
هاردسهيپ نيڢير لاستس فوريڢير
هاردسهيپ نيڢير لاستس فوريڢير
[ii] Jannah: nebe v islámu
Nela píše 
Napsat komentář