Text, se kterým jsem podruhé uspěla v Ceně Ivony Březinové. Téma znělo Na poslední chvíli, a i když mám s prokrastinací velmi intimní vztah, tady jsem inspiraci nehledala. Našla jsem ji v přírodních vědách, které patří mezi mé oblíbené předměty a kterým se chci v budoucnu věnovat.
Život v krystalové mřížce[1] kovu a práce v elektronovém plynu[2]. Na jednu stranu zasloužilá práce, na druhou úmorný život. Sám vám o tom mohu dost povědět, jenže já nejsem vázaný elektron, který by pouze mohl stát na místě. Nejsem vázaný elektron, který má ve svém životě stabilitu. Jsem delokalizovaný valenční elektron[3], zkráceně DaVE 12, ale všichni mi říkají Dejv. Konec konců pro vázané elektrony jsme všichni jen Dejvové, protože nikdy na místě nezůstaneme tak dlouho, aby na nás někdo dokázal najít něco, co by nás odlišilo od ostatních.
Můj den nemá začátek ani konec, spánek je pro mě cizím slovem, dokonce ani odpočinek pro mě neexistuje. Každý svůj „den“ strávím neustálým pohybem krystalovou mřížkou a elektronovým plynem, ani na chvíli se nezastavím, nakonec ani nemám proč. Necítím únavu ani námahu. Nejsem ospalý ani se nezadýchávám. Jediné, co cítím, je závist, která se víc a víc stupňuje pokaždé, když se pohybuji kolem některého z vázaných elektronů a když vidím, jak tak spokojeně zůstávají na místě a jak si povídají se svým kruhem přátel.
„Zdravím! Přijde mi, že jsme se už dlouho neviděli!“ zvolá najednou jeden z vázaných elektronů neboli jeden z Véček, jak se jim říká mezi námi Dejvy.
„Dobrý den! Ano, vskutku už jsme si dlouho nepromluvili. Mrzí mě to, ale čas je neúprosný…“ zavolám na něj zpátky. Mluvil vůbec na mě? Asi ne. Ale mění to něco? Každý Dejv vypadá identicky, takže na tohle by mohl odpovědět kdokoliv, ale stejně by to pro Véčko nic neměnilo.
O pár chvil později jsem stále proplouval elektronovým plynem, ostatně jako vždycky, ale z nějakého důvodu se mezi Véčky vznášelo i něco jiného než elektrony delokalizované. Dalo by se to popsat pouze jako nějaká podivná atmosféra, předzvěst změny. No, co už, změny v atomu nejsou nějakou velkou zvláštností, a tak jsem se nad tím jen na chvíli pozastavil a plul dál.
Zbytek mé trasy uběhl docela rychle, brzy už jsem se obracel a vyrazil dál. Po cestě jsem prohodil pár slov s některými z částic obývajícími elektronový obal. Můžu tomu však vůbec říkat trasa? Smyslem mé práce je chaotický pohyb kolem elektronového obalu – to jen na okraj, pokud by Vás to zajímalo…
Nějakou dobu byl klid. Nic se nedělo. Všechno bylo tak, jak má být. Najednou se celý prostor začal třást tak moc, že se podle mě muselo třást i samotné jádro atomů. Nastal chaos. Ne ten „normální“ druh chaosu, díky kterému je všechno v normě. Nastal chaos, který všechny a všechno vyvedl z míry. A pak bylo ticho. Klid.
Notnou chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatoval a než jsem si uvědomil následky způsobené otřesy. Celý svůj život jsem strávil v pohybu. Od svého vzniku jsem se nikdy nezastavil. Dokážete si tedy představit to překvapení a ten šok, který jsem pocítil, když jsem si uvědomil, že stojím na místě. Elektronový plyn se zastavil.
Bylo zřejmé, že jsou všichni minimálně stejně zmatení jako já, ale nikdo nepanikařil. Nikdo nekřičel, ani nemluvil. Všichni se jen rozhlíželi kolem sebe. Nevím, jak dlouho trvala tato tichá strnulost. Ticho však ustalo a Véčka, pro která to až taková změna nebyla, se rozmluvila a horlivě se začala hádat. Zato každý Dejv v dohledu se tvářil zmateně nebo ztraceně. Koneckonců se nám ztratil smysl naší existence. Mě to ale nijak netrápilo! Vlastně jsem nemohl být šťastnější. Konečně jsem měl stabilitu, po které jsem tak toužil. Konečně jsem se mohl zastavit.
Jelikož nikdo neví, na jak dlouho nebo proč se elektronový plyn zastavil, a já sám s tím také nic nezmůžu, nikomu nebude vadit, když si budu užívat momentu, ne?
Poprvé ve své existenci jsem zažíval to, čemu se v lidském světě říká odpočinek. Ale asi mi to nebylo přáno…
„Vypadáte, že si tuhle situaci velmi užíváte!“ ozvalo se vedle mě a já byl svou slušností nucen se otočit a odpovědět. „No ano! Zase, kdo by si to neužíval, že? Není to tak, že by mě tahle situace neznervózňovala, ale konečně jsem se poprvé zastavil. No není to krásné?“ odpověděl jsem Véčku a v duchu jsem se modlil, aby tahle konverzace nebyla dlouhá, protože jsem se chtěl vrátit zpět do bezpečí svých myšlenek. Jestli existuje nějaká výhoda neustálého pohybu, je to nedostatek času na to, aby nastalo trapné ticho.
„Vaše názory vám brát nebudu, ale každý Dejv má aspoň zajímavý život.“ řeklo Véčko, a i když jsem se usilovně snažil najít náznak toho, že se mi vysmívá, nenašel jsem nic jiného než prostou upřímnost.
„Očividně jste nikdy nebyl Dejvem, to byste pak takhle nemluvil!“ odpověděl jsem mu s lehkým smíchem. „Možná to vypadá zajímavě, ale garantuji Vám, že každý z nás touží po stabilitě, a té jsme teď dostáhli!“ pokusil jsem se mu to vysvětlit, ale můj nový společník nevypadal zrovna přesvědčeně.
„A vy jste zase nebyl nikdy vázán na jednom místě, třeba teď poznáte, jaké to je… A nakonec budete rád, jestli se vrátíte ke svému původnímu životu,“ odvětil mile.
„To ještě uvidíme. Zatím si nedokážu představit, že bych se měl těšit, až zase strávím veškerý svůj čas tím, že se budu pohybovat kolem…“ poznamenal jsem skepticky.
„Podívejte se na to z té druhé strany, ze strany elektronu vázaného. Stabilitu sice má, ale taky se nikdy nikam nepodíval a nemá ponětí o tom, co se kolem něho děje,“ argumentoval můj společník. „Vy mi tvrdíte, jak je hrozné to, že s ostatníma prohodíte nanejvýše pár slov, ale to je přeci dobré, ne? Znáte tady někoho, s kým mluvíte vážně nerad?“ zeptal se mě.
„Ano… samozřejmě.“ odpověděl jsem zdráhavě.
„Tak vidíte! A teď si představte, že byste musel vedle téhle částice být po celou svou existenci. Nebylo by vám to nepříjemné?“ upřeně se na mě zadíval.
„No, nepříjemné by to být mohlo, ale pokud bychom spolu měli strávit zbytek existence, věřím tomu, že bychom oba měli dostatek rozumu na to, abychom se alespoň ignorovali,“ odvětil jsem, a i když Véčko s mou odpovědí asi moc spokojené nebylo, rozhodlo se v konverzaci nepokračovat a raději ji převést na jiné téma.
Čas šel dál a já se se svým společníkem docela spřátelil. Až na neshody ohledně toho, čí život je horší, jsme si relativně dobře rozuměli. I když se mi to jen stěží přiznávalo, časem mi tohle věčné stání začalo připadat nudné, prozatím jsem si to ale nechal sám pro sebe. Elektronový plyn stále neproudil a spousta částic začala být nesvá nebo už přímo propadaly panice. Co se bude dít teď? Jak si můžeme být jisti tím, co se stane? Proč se proud zastavil? A obnoví se zase? To jsou otázky, které se rozléhaly celým prostorem, nikdo na ně ale nedokázal odpovědět. Ve dnech, kdy lehká panika dopadala i na mě, jsem uvažoval nad tím, jak se mají mí „přátelé“. Dokonce jsem se přistihl při tom, že jsem si přál, aby se všechno vrátilo do normálu. A i když jsem se těmto myšlenkám snažil bránit, pořád jsem se v nich jen ztrácel, víc a víc.
„Co budete dělat, až se proud zase spustí?“ zeptal jsem se najednou svého přítele.
„Až se proud zase spustí? Vy si opravdu myslíte, že se něco takového stane? A proč se vůbec ptáte? Vždyť jste říkal, že vám to takhle vyhovuje, ne?“ vyhrkl ze sebe rychle.
„Musím přiznat… že jste měl pravdu… když jste říkal, že mě to omrzí a že se budu chtít vrátit ke svému životu,“ přiznal jsem zahanbeně a čekal, že se Véčko začne každou chvíli smát. Nastalo však hrobové ticho.
„Proč?“ zeptal se po chvíli a v jeho hlase šel slyšet vztek.
„Proč? Asi mi chybí těch pár přátel, které jsem občas viděl a zase bych se chtěl podívat kolem! Nic víc v tom asi není,“ vysvětlil jsem mu a čekal jsem, že se usměje a nechá to plavat. Můj přítel však vypadal jen naštvaněji. Odpovědět mi už taky nestihl, protože najednou se zdálo, jako by vzduch v prostoru zhoustl a celková atmosféra se změnila.
Najednou otřesy začaly znovu. Podruhé. Teď však byly silnější než ty předchozí. Co tohle znamená? Bude všechno v pořádku, nebo se to ještě zhorší? Slyšel jsem křik ostatních částic, prosby o pomoc nebo o slitování… A pak vše ustalo. Proud se spustil. Ozvalo se pár zajásání a pak už jsem viděl, jak se první Dejvové dali zpět do pohybu. Už jsem se chystal rozpohybovat. Už jsem vítal zpět svůj starý způsob života. Už jsem se zase radoval, ale nestihl jsem to. Ten, kterého jsem považoval za přítele, se na poslední chvíli vytrhl z vazby a ukradl mi mé místo. Ukradl mi to místo, kterého jsem si konečně začal vážit, a ani se na mě při tom nedohlédl.
A tak jsem zůstal sám. Na samém okraji elektronového obalu, kde jen vzácně zabloudí nějaký Dejv. Marně jsem proklínal svou nerozhodnost a snažil se pohnout. Bylo to zbytečné. Tak tady jen můžu nehybně stát a přemýšlet nad šancí, která mi na poslední chvíli utekla.
[1] množina určitých myšlených bodů, pomocí nichž se popisuje struktura krystalu neboli vzájemná poloha částic v krystalu.
[2] tvořen snadno pohyblivými elektrony, které díky své pohyblivosti snadno přenášejí nejen elektrickou, ale také tepelnou energii
[3] elektrony v molekule, iontu nebo pevném kovu, které nelze přiřadit jedinému atomu či kovalentní vazbě
Nela píše 
Napsat komentář