Nela píše

Psal se červen roku 1977 a já se záhadným způsobem dostal k týhle bedýnce. Bylo modro a slunečno, ale jakmile jsem vytáh paty z domu, abych vobstaral pochůzky, z ničeho nic se vobjevily mraky a spustil se liják jako prase. Chtěl jsem uchránit to levný kvádro, co jsem měl voháklý na sobě, a tak jsem se schoval do maličkýho výklenku. Nebyl jsem ale jedinej, koho tohle napadlo. V rohu se krčila vobtloustlá cikánka neurčitýho věku někde mezi čtyřiceti a smrtí, která mě probodávala pohledem.

„Pardón, nevěděl jsem, že už je tady vobsazeno,“ procedil jsem mezi zuby a měl jsem se k vodchodu.

Popadla mě za ruku.

„Je tu místa dost pro oba. Stejně odcházím, ale ještě než odejdu, vezmi si tohle. Ber to jako dárek,“ zaskřehotala a vrazila mi do rukou divnou vobrovskou krabici.

Vodkaď ji vytáhla, nemám tucha.

Chtěl jsem z ní vytáhnout nějaký to vysvětlení, ale vona už byla pryč. Prostě se vypařila. Všechno se to vodehrálo tak rychle, že bych si dokonce myslel, že jsem si to celé vymyslel, teda nebýt tý bedny, co jsem si vodnes domů v náručí.

Postavil jsem ji na stůl a sundal ubrus, ve kterým byla zabalená. Divná obyč bedna hnědý barvy, prostě taková, ve který by si jeden přines boty, až na to, že v ní byly díry…

Co s tím krámem mám dělat? Co to jako je? Dá se to prodat? Proč to v sobě má ty ďoury? Dá se to prodat?

Začal jsem krabici převracet a vobracet, ale vo nic moudřejší jsem nebyl. A pak mě napadlo podívat se skrze díry dovnitř… Wau…

Spatřil jsem ulici lemovanou malými obchůdky a hemžící se lidmi a… počkat… Co to tam je? To jsem přece… JÁ?!

Já na votvíračce nějakýho vobchodu? Pekařství? Vždycky jsem chtěl mít pekárnu…

No to mi poser záda…

Ten den se mi v posteli zrodil v hlavě nápad. Rozhod jsem se svůj nový poklad zpeněžit… Jen tu bednu musím trošku vyšperkovat…

…

Trocha barvy a místo na nadcházející pouti – recept na úspěch. Kdo by se na chvíli nechtěl stát slídilem? Jasně, není to nic extra, ale kdybych byl dítě, byl bych nadšenej. A co rodiče neudělaj pro uspokojení svejch harantů, že.

A tak jsem tady. Uprostřed davu, ve směšným voblečení a v takovým vedru, že by z toho jeden pad. Ale pln vodhodlání, že z toho něco cinkne.

Spatřil jsem skupinku dětí, připravenou utratit svý kapesný, a tak jsem se rozhod je nalákat k mý atrakci. „Pojďte blíž, uvidíte, co jste neviděli!“ vyřvávám z plnejch plic, až se konečně jedno z nic odhodlá.

„JÉÉÉÉ! KOUKEJTE! TO JSEM JÁ!“ Přihrnou se další caparti.

„Ano, ano,“ přikyvuju, „Počkat? – cože?“

„Co si vymejšlíš? Vždyť tam jsem já?“ odvětí další škvrně.

„NE! Jsem tam já a jů, mám pěkné šaty. A hele, jsem dospělá!“ přidá se třetí špunt.

„Co? O čem to melete?“ odstrkuju nějaké dítě od otvoru a sám se dívám dovnitř. Pokazilo se to? Budou mě mít za podvodníka? Ale stejně jako předtím vidím jen svou pekárnu… Teda, to je ještě lepší, než jsem si myslel!

…

„Dámy a pánové, přistupte blíže a nahlédněte skrze tento magický box do budoucnosti!“ křičím a poskakuju kolem jako nějaký maniak. „Magický box! MAGICKÝ BOX!“ Jsem génius, skásnu ty hlupáky a vydělám majlant.

„Maminko, to chci zkusit!“ ha – můj první úlovek.

„Taková krásná rodinka! Jen pojďte blíž a odhalte svou budoucnost,“ říkám mile a usmívám se na ně od ucha k uchu.

„A to jako fakt funguje?“ ptá se skepticky jejich otec, ale na naléhání dětí už tahá z portmonky bankovky, který si vod něj velmi rád beru.

„Běž první, zlatíčko,“ pobízí maminka svou malou dcerunku voblečenou v růžovejch šatičkách, a ta už vesele ťapká ke mně doprovázena pohledy rodinky.

Staví se na špičky a jednou z děr nakukuje do krabice. Chvilku je ticho, já si začínám myslet, že možná nic nevidí, ale pak už se vesele hihňá, vočividně spokojená.

„Co vidíš, miláčku?“ ptá se zvědavě maminka a potlačuje touhu kouknout se taky.

„Še neuhodneš, co sem tam fiděla?“ šišlá ta malá ochechule.

„Neuhodnu drahoušku, ale rozhodně něco krásného!“ rozplývá se nad ní matka a mně se z nich zvedá žaludek.

„Fiděla sem, še se stanu helečkou! A še budu filmofá hfěsda!“

„Já to věděla! Vidíš drahý, vždycky jsem ti říkala, že to někam dotáhne!“

Maminka jásá, otec unaveně vzdychá a jeden z bratrů běží ke krabici.

„Uhni, teď jsem na řadě já!“ hrubě svou sestru vodstrčí a prudce se na bednu nalepí.

„Ehm,“ odkašlu si, „Tak co, mladý muži! Co vidíš ty? Staneš se policistou? Nebo kosmonautem? Jako Armstrong?“

„Mlčte! Vždyť se můj andílek nemůže vůbec soustředit, když do něj pořád něco hustíte!“  pustila se do mě matinka, snad by ještě pokračovala, kdyby se její synátor se zděšeným výkřikem neodtrh od krabice a nezačal vyvádět jak zběsilej.

„CO TO JE?“ křičí na mě vytočeně, „Já nechci bejt pošťák! Chci bejt voják, slyšíš to?! VOJÁK a ne nějakej přiblblej pošťák…“

Potěš koště, začal natahovat a matka mě probodla nenávistným pohledem.

„Pojďte! odcházíme,“ jančí a tahá děcka pryč.

„Ale mami… já si to chci taky zkusit,“ žadoní zklamaně nejmladší chlapec.

„Ne. Žádné takové. Už tady nebudeme ani minutu…“

„Proboha, ženská, nech Petra, ať se taky koukne, nemusí bejt vždycky po tvým,“ ozve se otec a postrčí nejmladšího synka směrem ke krabici, „No tak, jen běž.“

Zatímco se poslední capart kochá svou budoucností, mám čas přemejšlet nad tím, jak namáhavý tohle vlastně je. Akorát tady ze sebe dělám šaška… Tuhle blbost mi byl čert dlužnej, ale na druhou stranu, ty chechtáky v kapse cinkaj pěkně.

„Péťo, povídej, copak tam vidíš?“ ptá se jeho stále ne moc šťastně vypadající matka.

„No…“

„No tak, vymáčkni se.“

Chlapec ještě jednou přiloží hlavu ke krabici a vydá přidušený výkřik. Rychle odskočí, celý se třese, avšak najednou ztuhne a začne mluvit hlasem, který jako by mu nepatřil: „Viděl jsem naši budoucnost. Budoucnost plnou zkázy, beznaděje, válek, chudoby. Budoucnost, ve které mladí, ale ani staří nedosáhnou na vlastní bydlení. Budoucnost, v níž mít dítě bude přepychem. Budoucnost, ve které budeme vesele drancovat planetu, v níž chladivá zeleň přírody ustoupí žhnoucímu betonu, místo lesů a luk zbyde jen pustá měsíční krajina. Oceány plastů, mrtvé řeky plné mršin a otrávené vody… Lidi, kteří jsou zapšklí a plní nenávisti, sobecky myslící jen sami na sebe.“

„…?“

„Pff,“ rodinka se svíjí smíchy, dokonce i otec, který dosud nic moc neřekl, se popadá za břicho a vesele bere syna kolem ramen, zatímco já nehnutě zírám na chlapce, který jako jediný opětuje můj zděšený pohled.

Zamrazí mě. To přece nemůže bejt pravda! Určitě je to jen vejplod fantazie přehlíženýho spratka, kterej se chce blejsknout před svou fajnovou famílijí. Všecko si to vymyslel. Nebo ne? –

„Tati můžeme si koupit cukrovou vatu?“¨

„Ale jo, poděkujte Petrovi, tohle mě fakt pobavilo,“ říká otec a rodinka odchází.

Zkoumavě pohlédnu na krabici, pak ji popadnu a běžím pryč. Kašlu na peníze, který jsem si moh díky ní vydělat. Tohle za to nestojí. Když doběhnu do výklenku, stěží popadám dech a mám pocit, že vomdlím. Cikánku nikde nevidím, ale stejně krabici položím do rohu a vodcházím. Čím dřív se jí zbavím, tím líp. S tímhle nechci mít nic společnýho. Nechci žádný další Nostradamy.

Naposledy se za ní vohlídnu.

Už tam není.