Nela píše

Tak takhle dopadl můj první pokus o „detektivní povídku“. No, sice se mu vyhrát nepodařilo, ale jsem ráda, že jsem zabrousila i do tohoto žánru. Teda ale další Stieg Larsson asi nebudu.

Co na ni říkáte vy?

---

CHATA BLUE

Celý den je jako na jehlách. Nervózně přechází po vile a roztěkaně se přehrabuje v tašce. Nemůže to najít, svírá se jí žaludek.

„Tohle se neděje,“ opakuje si pořád dokola.

„Tohle se přece neděje.“

Je zoufalá. Jde to na ní vidět. To ji stresuje ještě více. Jak může zrovna ona, mistryně přetvářky a klamu, vypadat zoufale… Ale nedokáže to zastavit. Klepou se jí ruce a dýchá plytce. Každou chvílí si prohrábne vlasy a pár nešťastných vlásků se vždy stane obětí její paniky.

„Dobře to dopadne, “ujišťuje se.

Nakonec to bude v pohodě.

Nakonec to zvládne.

Proč? Protože má pořád dost času.

Nikdo neví, kde je. Nemají to jak zjistit. Nakonec, ona svou práci dělá sakra dobře, i když se to někdy trošku zkomplikuje… Na chvíli se uklidní, ale moc dlouho jí to nevydrží. Zase rozepne zip velkého modrého kufru polepeného stovkami samolepek a vyhází z něj všechno oblečení. Prohrabe všechny kapsy, zkontroluje každou skulinku…

Nic.

Kde by to jen tak mohlo být?

Znechuceně přistoupí k tělu na podlaze. Už poněkolikáté. Přeskočí kaluž krve, kterou se neobtěžovala uklidit a do které už, bohužel, dnes několikrát šlápla a tím vytvořila zajímavé vzory na podlaze ze světlého dřeva. Hotové mistrovské dílo.

Sehne se k němu a znovu mu prohlédne kapsy, zase nic nenajde. Škoda. Žádný klíček ani tajný kód se v jeho kapse za těch pár minut neobjevil.

Povzdychne si a nervózně se podívá na hodinky.

Tik tak.

Tik tak.

Čas běží. A ona ani neví, kde hledat…

…

Celý den je jako na jehlách. Nervózně přechází po kanceláři a roztěkaně sleduje střídavě černou obrazovku telefonu a monitor počítače.

Čeká na zprávu od Filipa.

Teď už jakoukoliv. Ideálně dobrou, ale upřímně by se zaradovala, kdyby jí řekli, že našli další tělo.

Jednou za čas si nervózně prohrábne své kratičké vlasy. Vždy jich pár vytrhne…

Sesune se na židli, ale pak znovu nakráčí před nástěnku. Přece není možné, aby ten případ nerozlouskla.

Prostá šifra kombinující dětský kód a pořadí písmen v abecedě. Nebylo těžké ji rozluštit, ale i tak je to zpomalilo.

Proč?

Protože potřebovali šest těl, šest mrtvol na to, aby získali celé znění zprávy. První mrtvý, pošťák, něco kolem třiceti, její dětský přítel, jim zanechal první dva znaky napsané vlastní krví, bezpochyby jen chvílí před smrtí. Druhý, pan Smejkal, u něhož v dětství se sestrou trávily spoustu času, stihl před tím, než zemřel, napsat pět znaků, tedy celé první slovo. Další dva mrtví, opět blízcí rodinní přátelé, nechali pouze úryvky z prvního slůvka. Nakonec až smrt vlivného starosty, jejího vlastního otce, šifru dokončila, nicméně očekávání ženy nervózně přecházející po kanceláři rozhodně nenaplnila…

Proč jí někdo vraždí rodinu? Kde je Marie, její sestra?

„Chata Blue…“ mumlá si.

Přemýšlej, říká si. Přemýšlej, dost možná jde o život tvojí mladší sestry. Přece by ti táta nenechal tuhle zprávu, kdyby nevěřil, že na to přijdeš.

Chata Blue? Co to sakra znamená?

V posledních dnech tráví veškerý svůj volný čas tím, že obvolává realitní makléře z celé země a ptá se, jestli některý z nich neví něco o chatě Blue. Ale nikdo nic neví. Nikdo o ní nikdy neslyšel… Když vyčerpala své lidské zdroje, obrátila se na internet, ale po chatě Blue se slehla zem. Nebo snad nikdy neexistovala?

Měl tento tajemný vzkaz pouze varovat?

Kde je chata Blue?

Co je chata Blue?

Tik tak.

Tik tak.

Čas běží. A ona ani neví, kde hledat…

…

Chce se jí zvracet, hned ze dvou důvodů, a to má docela silný žaludek.

Jenže když času stále neúprosně ubývá a ona stále nic nemá, jak jinak by se měla cítit? Ještě když se teď musí přehrabovat v koši…

Ale nedá se nic dělat… Už hledala všude: v knihovně, v prádelním koši, mezi starou korespondencí, pod postelí, dokonce i mezi kompoty ve spíži a v šuplíku mezi příbory… Ale nic nenašla. Takže zbývají jen odpadky.

Jakkoliv nechutné jí to připadá, nemá na výběr. Najít tu věc je mnohem důležitější než špinavé ruce.

Vida! Papír rozcupovaný na kousky zahrabaný pod hromadou čistých kapesníků je docela podezřelý… Žena si povzdychne, nervózně si prohrábne vlasy špinavou rukou a pak začne vytahovat jednotlivé kusy a skládat je před sebe na kuchyňskou linku.

„Na tohle nemám čas,“ mumlá si frustrovaně. Nejraději by si vyrvala všechny vlasy a pak se na tohle všechno vykašlala a šla domů. Ale nemůže, potřebuje tu věc. Nutně.

Přisune si barovou stoličku a začne skládat.

„Už jen chvíli…“

…

Chce se jí zvracet, hned ze dvou důvodů, a to má docela silný žaludek.

Ručičky hodin stále neúprosně spěchají dopředu a ona stále nic nemá, ale zároveň se jí dělá mdlo z toho, že již několik dní denně kouká na fotografie mrtvého těla svého otce a strachuje se o svou jedinou sestru…

„Chata Blue…“

Přemýšlí nad tím už hodiny… Neúspěšně.

Znovu zkontroluje telefon, spíš jen tak ze zvyku, ale – V černé obrazovce vidí odraz fotky zdobící poličku nad jejím pracovním stolem…

Vybaví si jarní prázdniny před deseti lety, kdy je otec vzal lyžovat…

Najednou jí to dojde.

„Marie… Už jen chvíli…“

…

Hledej v kamenolomu. Tvoje sestra je nebezpečná. Drž se od ní dál.

Znovu si zprávu číst nemusí. Dost ji naštvala.

„Samozřejmě že předtím, než umřel, chtěl varoval svou úžasnou a skvělou neteř!“ zamumlá naštvaně a smete jej ze stolu.

Alespoň už ví, kde hledat. Dost ji podcenili, ostatně jako vždycky. Jenže teď je všechno jinak.

Nervózně se podívá na hodinky. Na sebelítost není čas.

Je to moc riskantní, opakuje si pořád dokola.

A má pravdu. Je to riskantní. Už jí musí být na stopě.

Usměje se.

O to kreativnější a rychlejší musí být.

Znovu přejde ke krvavé louži, ze které už zůstala jen nechutná sraženina. No, bude to muset stačit. Lodičky odkopne do kouta, kostým od Versaceho musí oželet. Nabere plnou dlaň té nechutnosti a začne si ji roztírat po obličeji, po vlasech, po šatech…

Naposledy se obrátí k velkému modrému kufru a vytáhne z něj zbraň. Je nabitá. Schová ji pod sako.

„Mám tě.“

…

„Chalet Uba!“ vykřikne a proběhne kolem zmateně se tvářících kolegů.

„Počkej!“ volají za ní, jenže ona je už neposlouchá. Myšlenkami je úplně jinde.

„Jasně… Jasně! Proč mi to jen nemohlo dojít dříve!“ vykřikuje, zatímco se souká do tlusté zimní bundy.

 Chalet Uba byl pro žvatlavé dětské pusinky moc složitý na výslovnost, a tak vznikla už dlouhé roky zapomenutá chata Blue.

„Kam tak spěcháš? Co plánuješ?“ přiběhne Filip.

„Hlavně nic nedělejte, myslím, že vím, kde hledat! Zavolám vám!“

Křičí na ně, zatímco sbíhá schody do garáže.

Chalet Uba, kde strávila každé druhé prázdniny. Místo, k němuž se vážou ty nejlepší vzpomínky jejího života, a ona hledala nějakou chatu Blue…

„Mám tě.“

…

V Chalet Uba se mezitím Marie připravuje na odchod. Veškeré stopy zahlazeny.

Je nervózní. Klepe se. Má zlou předtuchu, ani neví proč…

Nebo ví?

Došlo jí to příliš pozdě. To auto přijelo se zhasnutými reflektory, i když byla téměř úplná tma. Kdyby si svítilo, mezi stromy by ho zdálky viděla. A kdo se skrývá ve tmě? Ten, kdo nechce být viděn…

Jenže existují věci, které tma skrýt nedokáže. Ten zvuk motoru zná až moc dobře. Ví, kdo se k ní blíží.

Sáhne po zbrani. Trochu ji to uklidní.

…

Auto zastaví, řidička vystoupí. Dýchá zrychleně. Trochu se jí točí hlava.

Z kufru vytáhne baterku. Svítí jen slabě, ale to stačí.

Jde pomalu. Snaží se nevydat jediný zvuk, zatímco se přibližuje k potemnělé budově. Je důležité, aby to teď nepokazila, a tak zastaví a rychle do telefonu naťuká své souřadnice a prosbu o pomoc.

Všimne si krvavých skvrn v trávě.

Ale tohle místo musí být něco víc než jen další místo činu.

Slyší zaskřípat vchodové dveře.

Přes bundu nahmatá obrys zbraně. Trochu ji to uklidní.

Přes trávu někdo běží…

„Marie!“ vykřikne a vrhne se k sestře.

„Co se ti stalo? Marie, kdo ti to udělal?“ křičí.

Marie ji s podezřele klidným hlasem přeruší: „Vím, co hledají, rozluštila jsem kód, který si vyměnili v domě. Drželi mě tam poslední dva měsíce…“

„Kdo? Marie, kdo?“

„To není důležité, vím, co hledají!”

Lže. A ví, že Hana to pozná.

„Rozluštila jsem ten kód, musíme hledat v kamenolomu… Když si pohneme, stihneme to ještě před nimi!“

„Ale… protokol…“

„Kašli na protokol!“ křičí na ni její mladší sestra. „Chápeš, že už nikdo další nemusí umřít?“

„Marie…“

„Může to zůstat u sedmi mrtvol! Nemusí jich být víc, chápeš to vůbec!?“

Marie popadne Hanu za paži, pokud to bude nutné, odtáhne ji do kamenolomu násilím.

„Sedm?“ Hana se Marii vytrhne a tázavě se na ni podívá.

Tohle není dobrý, pomyslí si Marie.

„Těch těl bylo šest…“ sykne Hana a udělá krok zpět.

„To sedmé jste ještě nenašli…“ zamumlá Marie.

„Cos to řekla?“ ptá se její sestra zděšeně.

„Říkám…“ spustí Marie, zatímco jí ruka vklouzne pod sako, „říkám, že jich brzy bude osm.“ Prudce se otočí a namíří na sestru zbraň. Na člověka, jemuž roky lhala o svém životě.

„Marie, uklidni se, odlož tu pistoli…“

„MLČ!“ křičí Marie naštvaně. „Mlč a pojď se mnou do…“

Větu už nedokončí. Z dálky se ozývají zvuky přibližujících se sirén. Ozve se výstřel.

„Ty mrcho,“ zakleje Marie a skácí se k zemi. To nečekala.