Je jarní den, slyším zurčení potoka, poupata sněženek se derou na povrch a paprsky slunce mě příjemně hladí po srsti. V lesním mechu vidím hemžící se mravence a koutkem oka zahlédnu pár vlaštovek.
Bolí mě zuby.
To jsem si tak jednou v zimě seděl u zamrzlého rybníka, když jsem dostal chuť na břízu. Už jsem si nějakou i vyhlídl. Měla tlusťoučký kmen, ale zároveň byla vysoká a štíhlá, no prostě láska na první pohled. Dychtivě jsem se do ní zakousl, jen abych se setkal s palčivou bolestí místo slastné chuti dřeva… A pak už to šlo z kopce.
Bolest zubů mě začala pronásledovat všude. Doma u večeře, v práci, nebo i ve spánku, já si ale naivně myslel, že se to nějak vyřeší samo.
Nevyřešilo.
Takže co teď?
Vždyť tohle je pro mě tragédie… Ne jenom pro mě, pro celou mou rodinu i komunitu… Hlavně pro mou kariéru… Posledních sedm let 8 hodin denně okusuji kmeny stromů a vytvářím z nich architektonické zázraky. To vážně ztratím svoje přední místo v SPB? Společnosti pracujících bobrů? Jen kvůli nějakým bolavým zubům?
Jsem bobr. Zvíře plné instinktu. Celý můj život, se točí kolem vody, ať už na sebe vezme podobu klidného potůčku či rozbouřené řeky, kolem tun a tun dřeva, zpracovaného mými vlastními zuby a hlavně kolem stovek, možná i tisíců přehrad, které jsem se svými kolegy postavil…
Co mám jako dělat? Celý život se honím za ideálem, který mi vždy naši vtloukali do hlavy. Vystuduj dřevařinu, najdi si bobřici se silnými zuby, usaď se, rozmnožuj se, pracuj, znovu se rozmnožuj a pracuj… Nemůžu přece zklamat mou manželku a mnoho dětí!
Naštvaně zatnu zuby.
Au!
To už nemůžu udělat ani tohle?
Co budu dělat?
„Zkoušel jsi každý den kousat vrbové lístky?“
Zkoušel.
„Zkoušel sis zuby potírat pastou z břízové kůry?“
„Zkoušel.“
„A zkoušel jsi žvýkat kopřivy? To prý pomáhá!“
Zkoušel. Zkoušel. Zkoušel. A žádná z těchhle rad od bobřích babiček mi nepomohla, ani trochu (ty kopřivy to ještě zhoršily, natekla mi celá pusa…).
A tak trávím den za dnem poleháváním kolem, neschopný věnovat se své práci. Trpící bolestí… To je teda život. Sedím tady, poslouchám vodu, protékající korytem řeky. Štve mě to. Strašlivě mě to vytáčí. Stejně jako všechny ty vysoké, tlusté kmeny stromů, které na mě přímo volají…
„Haló! Kousni si. Kousni si do mě,“ křičí na mě, ale zároveň se mi vysmívají.
Nesnáším to. Nesnáším ten pocit bezmoci. Nesnáším-
„Jseš si jistý, že máme jít tudy?“ ozve se otravný hlas dvojnožce.
„Hele, snad mám nějaký orientační smysl ne? Věř mi trochu,“ řekne jiný, zní trochu podrážděně.
„Tak sorry že jsem trochu otrávený no. Kdyby tě nezačal bolet ten debilní zub, nemuseli bychom se teďka plazit tudy. Mohli jsme jít normálně zítra a nemuseli jsme tak spěchat-“
„No jo, jasně, jenže co mám dělat. Zítra je sobota, to se asi těžko dostanu k zubaři, ne. Přemýšlej trochu,“ říká stále se vzdalující hlas.
K zubaři?
Konečně mi po několika týdnech vysvitla trocha naděje… I když od dvojnožců, před kterými mě vždy ostatní bobři varovali… Dvojnožci, kteří nemají žádný respekt k práci SPB. Dvojnožci, kteří si do našeho lesa přinesli své obrovské ničící stroje a dvounožci, kteří jsou schopní vykácet celé lesy během jediného dne… A oni mi mají teď pomoct? Nějak se mi tomu nechce věřit… Zoufale situace ale vyžadují zoufalé řešení.
A tak jsem se spěšně rozloučil s rodinou a vyrazil jsem do města dvojnožců, plný obav, ale i očekávání. Hlavně těch obav. Jenže, když si to tak řeknu, tak vlastně nemám co ztratit…
A zatímco se takhle utěšuju, ocitnu se před betonovým lesem, plným dvojnožců a jejich rychlých potvor, které nejdou rozkousat. Na chvíli se zastavím. Bojím se. Uvažuji o tom, že to otočím a vrátím se do bezpečí mého lesa. Jenže pak si vzpomenu na mé bolavé zuby a vše co jsem kvůli nim ztratil… Zhluboka se nadechnu a vykročím vpřed.
Zubaře hledám celý den. Snad i dva. Nebo tři? Nevím, ale když konečně zahlédnu ceduli ve tvaru zubu, málem začnu samým štěstím skákat. Počkám si na nějakého dvojnožce, za kterým vklouznu do budovy. Vyskáču po schodech do prvního patra. Dám si návleky za všechny své čtyři nohy, protože nejsem neslušný a sednu si do čekárny. Jsem tady sám. Čekám. A čekám dál…
Najednou se otevřou dveře a vyjde z nich dvojnožec v bílém hábitu. Vypadá překvapeně, skoro vyděšeně… Chvíli tam stojí jako kus ledu a vypadá jako by chtěla začít křičet.
Najednou vykoktá: „P-pane doktore? M-máme v čekárně bobra…“
„No jasně, bobra. Pošlete mi sem dalšího pacienta prosím. Přece tady nebudeme do noci,“ odpovídá hlas, asi patřící zubaři, pobaveně.
Seskočím ze židle a proběhnu kolem stále vyděšené dvojnožky. A zatímco si zubař natahuje gumové rukavice, vyskočím na křeslo uprostřed místnosti. Zubař se vzápětí otočí, ale k mému překvapení se nelekne. S ledový klidem ke mně přejde a zeptá se: „Tak co vás trápí?“
Místo odpovědi, snad proto, že neumím mluvit, jen otevřu tlamu, aby se mi mohl podívat na zuby. Přistoupí ke mně a začne si je prohlížet.
„Hmm… Máte spoustu kazů. Že vy si ty zuby nečistíte? A mezizubní kartáček používáte?“ ptá se, ale musím vypadat dost zmateně, „Dobře, ale až se budete odcházet, dám vám zubní kartáček. Musíte si uvědomit důležitost dentální hygieny… a nenechat to dojít až do tohohle bodu.“
Uraženě si odfrknu.
„Teď se ale pustíme do těch kazů,“ řekne, zatímco mi vpíchává jakousi injekci.
Vezme do ruky nějakou hrozně zvláštní hlučnou a děsivou věc a potom co mě ujistí, že mi chce pomoct, začne mi, alespoň podle jeho slov, opravovat zuby.
Nevím, jak dlouho tam sedím. Nevím ani kolikrát přestane vrtat jen aby mi zuby vyplnil jakousi hmotou. Byl to den? Nebo dva?
„Hotovo,“ říká, zatímco si stírá pot z čela, „Tady, zubní kartáček. A používej ho pravidelně.“
Horlivě přikývnu, zatímco si užívám své nové nebolavé zuby. Popadnu zubní kartáček a vyběhnu ven. Za rekordní čas se dostanu přes betonový les domů, kde se radostně zakousnu do nejbližšího stromu. Bez problému jej překousnu.
„Nebolí to! Ono to nebolí!“ zajásám.
Jsem vyléčen. A ještě mám ty nejbělejší zuby ze všech bobrů! Nejenže můžu zase normálně žít, ještě jsem krásný!
Takto se raduji do té doby, než mi jednou přes bobří poštu přijde účet od zubaře a já se dozvím, kolik mu jsem dlužen…
V Mexiku jsou taky bobři ne?
Nela píše 
Napsat komentář