Kolem mě sviští auta. Jejich motory zuřivě vrčí a tím mi připomínají noci, kdy jsem bázlivě naslouchal vzdáleným zvukům přírody a doufal, že mě nezastihnou bezmocného a zesláblého. Ze zlověstně temného nebe se řítí kapky ledového deště se sněhem, které by ve mně ještě včera vyvolávaly silnou touhu zavrtat se hluboko do dolíčku, schoulit se do klubíčka a ukolébán větrem prohánějícím se ve větvích odplout do věčných lovišť. Já se už ale nikdy neschovám.
…
Je jaro. Ptáci si prozpěvují v zelenajících se korunách stromů. Paprsky slunce jemně hladí lesy a louky. Z půdy se vykulily první pupeny. Záplava okvětních lístků na zemi… Je příjemné teploučko a v malinké kotlince se k sobě tiskne šest mláďátek. Sotva se narodila, ještě ani nestihla rozlepit očka a prohlédnout si svět, do kterého byla přivedena…
Mezi nimi jsem i já. Malinký. Pokroucený. Celý pomačkaný. Tak trochu nedopečený.
Po obloze se prohánějí mraky všelijakých tvarů. Přilétají vlaštovky.
Zbývají mi tři týdny dětství, nebo tak tomu alespoň říkají dvojnožci. Pro nás zajíce nejkritičtější období života. Sotva pár dní po narození nás matka rozdělí – roznese nás do dolíčků daleko od sebe – to abychom měli větší šanci na přežití. Žádné dětské hry se sourozenci, žádný vztah, žádné vzájemné hašteření.
Já byl poslední z velkého vrhu. Poslední z šesti. Narodil jsem se slaboučký, křehký, nemocný a menší než všichni mí sourozenci. Logicky jsem neměl přežít. Ale já přežil. Jako jediný. Z šesti.
Pamatuji si těch pár minut denně, kdy byl čas na krmení. Matka každého kojila zvlášť, aby nepřilákala predátory…
„Nezvedej se, popadne tě káně, nechci abys dopadl jako tvůj bratr.“
„Uklidni se! To jsem jenom já. A přestaň pištět, určitě tě zaslechne liška a bude po tobě! Jako se to stalo tvému bratrovi…“
„Když uvidíš kunu… No, radši doufej, že kunu neuvidíš…“
„Nikam nechoď! Tahle louka? Ta je tvůj domov, útočiště, teritorium… cokoliv za ní? Ať tě to ani nenapadne! Pěkně tady seď!“
A tak jsem poslušně seděl.
A čekal.
A seděl.
A čekal.
Jenže jednoho dne se už matka neobjevila. Nový a neznámý pocit, s nímž jsem si nedokázal poradit. Strach z budoucnosti. Nevěděl jsem, co mám dělat.
A tak jsem poslušně seděl.
A čekal.
A seděl.
A čekal.
Dny plynuly. Nikdo se pro mě nevrátil. A pak jsem dostal hlad, který mě vyhnal z bezpečí mé kotlinky. Hlad, který mě přinutil vydat se do světa a čelit nástrahám okolí.
Když jsem se poprvé vyhrabal z dolíčku, bál jsem se pohnout, vyděsilo mě každé šustnutí v trávě, každičké zaúpění větru prohánějícího se v korunách stromů…
Zvykl jsem si. Uvědomil jsem si, že není čas na strach, smrt stále číhá za rohem… Stačí se jen na chvíli zastavit a vychutnat si vůni chladného letního večera po horkém dni a ona vás popadne za uši a vhodí do svého chřtánu.
A proto jsem byl opatrný. Hodně opatrný.
…
Na černém asfaltu se začíná tvořit souvislá vrstva vody. Fuj! Nikdy jsem vodu neměl rád a nic se na tom nezměnilo ani teď. Nejraději bych chladnou nelítostnou dálnici vyměnil za teploučký a pohodlný mechový koberec, na kterém jsem vždy rád lehával.
Mohlo by to být horší, pomyslím si. Mohlo by to ještě pořád bolet.
…
Přišlo léto.
Vysedávám u říčky, která se líně plazí krajinou až daleko za obzor. Vzduch nad polem se tetelí, je nesnesitelné vedro. Obloha je čistá, bez jediného mráčku. Na déšť to dnes nevypadá.
Jsem dospělý.
Slyším vzdálené bzučení včel a hned u ucha mi píská komár. V mechu se plazí užovka.
Každou chvíli něco kolem mě zašustí nebo se pohne. Já už se ale nebojím. Jsem sice ve střehu, ale nechci se už jen schovávat.
Ležím hodiny skrčený ve své kotlince, ale také nebojácně prozkoumávám okolí. Najdu si samici a rozmnožím se. Znovu a znovu a znovu. Vydávám se na výpravy za poznáním.
Život zajíce je totiž strašná nuda. Narodíme se v spodní části potravního řetězce a tam zůstaneme až do smrti. Umřít přirozeně sešlostí věkem? Ale kdepak. Sežere nás pták, zabijí zemědělci nebo nás na kusy rozcupuje liška. Není to fér.
Chci žít. Beze strachu. Nemuset se pořád ohlížet přes rameno a mít nastražené uši…
…
Je zima, takže se tak rychle nerozkládám, přesto už zapáchám. Hnusím se sám sobě.
…
Listy stromů začínají hnědnout, paprsky slunce slábnou a dny se zkracují. Pořád je ale krásně a já nejraději celé dny ležím v mechu a vyhřívám si kožich.
Potravy ubývá, a tak se teď živím zbytky vegetace a kůrou mladých břízek, nechutnají mi, ale dá se to přežít. Mizející podrost zmenšuje moje šance někde se zašít a schovat se před všudypřítomnými hrozbami. Blíží se lovecká sezóna, brzy bude les plný myslivců a já se budu muset mít na pozoru před loveckými psy s pěnou u huby, a tak si užívám poslední chvíle klidu.
Vítr se prohání po poli mezi klasy skoro dozrálého ječmene. Jsem šťastný.
…
Přejedou mě.
A znovu.
A znovu.
A znovu.
Někteří se pokusí mě objet, jiní ani nehnou brvou nebo si mě všimnou až příliš pozdě.
Vnitřnosti mám roztahané po asfaltu. Rozpůlili mě. Z hlavy zbyla pouze rozplizlá hromádka šedohnědé hmoty spojená s tělem polámanou páteří. Z mé krásné huňaté zimní srsti zbyly jen cáry a cucky se stopami po pneumatikách.
…
Mrznu. Zebou mě nohy. Vrabci mě varovali, že zima není žádná sranda, ale nemyslel jsem si, že to bude tak zlé…
I když mám kožich, údy mi tuhnou mrazem. Hladovím. Všichni hladovíme. Teda skoro všichni. Někteří se živí hladovějícími.
V měsíčním svitu se třpytí jíní na maliní. Sníh křupe pod nohama. Kručící břicho mě za nocí vyhání z bezpečí mého dolíčku. Jdu dál a dál a dál. Až dojdu na samotný okraj světa. Stojím před svodidly, přede mnou se rozkládá obrovská černá planina, po které se prohánějí příšery, jaké jsem ještě nikdy neviděl.
Lišky a rysové mi vždy naháněli strach, ale tyto lidské podivnosti se pohybují rychleji než kterýkoli predátor, jehož jsem dosud potkal. Děsí mě. Mám strach, ale žene mě hlad. Vyskočím na asfalt a rozběhnu se…


Napsat komentář