Báseň, se kterou se mi povedlo vyhrát literární soutěž Chomutovský kalamář nejen ve své kategorii (poezie do 19ti let), ale i celkově. Absolutní vítěz! Jupí!
Je neděle.
Všude je klid, nic moc se neděje.
Líný den, sváteční oběd, hodiny strávené v posteli…
To všechno náleží množině víkendové pohody.
Já stojím v kuchyni.
Zmatená. Sama.
A zírám na kuchyňskou linku,
na věc, která mě vyrušila z odpočinku.
Leží tam keramická ovečka
ze třetí třídy.
Vždy byla trochu zvláštní a měla své chyby…
Ale teď?
Teď jí něco chybí:
Dvě nožky a půlka trupu.
A chomáče chlupů a potrhané vlny se válí kolem,
jako by bojovala o přežití s lítou nestvůrou.
Jako by místo v dlani mé matky zemřela rozsápaná vlkem.
A i když byla škaredá –
měla divné oči a nepříčetný výraz –
začne se mi z toho hrudník nepříjemně svírat.
Ano, byla ošklivá, ale byla moje.
Kus dětského já
uprostřed obývacího pokoje.
Dívám se na ni soucitným pohledem.
Ptám se jí, jestli to bolelo,
když se jí tělo zlomilo.
Ptám se, ale ona neodpovídá.
Snad je to tím, že jsem jí udělala obrovský nos a ještě větší rty.
Asi nemůže artikulovat.
Vezmu ji do dlaně, pohladím po ráně a ještě jednou ji polituju.
Vím, že jde slepit.
Vlastně bych to mohla udělat hned teď, to by se nemusela trápit.
Ale po každé ráně zanechají drápy jizvu.
A čas nejde vrátit.
Bude zase zdravá, ale nikdy nebude jako dřív.
Vzpomínka na pád bude s ní,
dokud se ji někdo za deset let nerozhodne vyhodit.
To se pak jednou vrátím domů,
posadím se k velkému stolu
a zatímco budu čekat na oběd, roztříští se mi celý svět.
Jako by na mě stěna, dříve plná dětského umění,
teď už vypleněná
křičela:
„Přišla jsi moc pozdě.
Nestihla jsi mě zachránit.
Jsi vrah a na rukou máš krev svého dětství.“
Brr.
Otřesu se.
Nemám ji raději vyhodit?
Udělám jeden krok ke koši a dva kroky zpět.
Rozbitou ovečku vrátím zpět
na kuchyňskou linku
a počkám až ji někdo slepí dohromady.
Lepší je být dítětem, alespoň na další chvilku,
i když mě to potom bude bolet víc než trošilinku.
Nela píše 
Napsat komentář