V prvním ročníku literární soutěže ČAZV jsem zabojovala se svou oblíbenou lodí, Bismarckem. Sice se nám povedlo ukořistit jen cenu útěchy, maskující se za speciální cenu za kreativitu, ale to nevadí. Vyhrála bych s lodí spojenců?
„Jak jsem se sem dostal?“ ptám se sám sebe.
Jak je možné, že jsem takhle skončil zrovna já. Tady. Na dně. Proč vůbec existuji?
My lodě se nerodíme z plátů plechu a dvaceti různých kovů, z těch je až naše dospělé tělo. Rodíme se z myšlenek a ambicí, v krvi nám koluje cílevědomost a ego našich stvořitelů. Lodě nejsou jen dopravními prostředky či válečnými stroji, jsou zhmotněním nápadů, vzpomínek, definicí volnosti… Jsme matkami, sestrami, bratry a otci, ale hlavně jsme dětmi. Dětmi nelítostného a rozbouřeného oceánu, dětmi, které se příliš neliší od dětí lidských…
Máme sny a naděje.
O čem jsem snil já?
Toužil jsem po tom, jak prozkoumám každý centimetr vody na světě. Protože kdo jiný než já? Kdo jiný než Bismarck?
„Bismarck…“ zašeptám, jenže žádné uspokojení mi to nepřinese.
Mnohem lepší to bylo, když jej obdivně vyslovovali lidé a nemohli ze mě strhnout oči. Tak majestátní jsem byl…
Mám krásné jméno. Znělé a plné historie, ale hlavně krátké a úderné, dobře zapamatovatelné. No, neříkejte, že není lepší než třeba Král Jiří V. nebo Rodney… Jméno lodě je její největší chloubou – a já se vskutku mám čím chlubit.
Kolem přídě mi proplave vyplašená chiméra.
Znovu se zasním.
Začali mě vyrábět už dávno – snad před sto lety. Pamatuji si, jak o mně mluvili už tehdy, když jsem existoval jen v podobě nákresů povalujících se na stole zašpiněném tuší.
„Nevětší loď.“
„Král Atlantiku.“
„Zázrak…“
Slastně vzpomínám na své prenatální období. Ano. Tím jsem byl.
Ale co jsem teď?
Narodil jsem se v Hamburku, stejně jako většina mých sester a bratrů. Nebyl jsem ale žádný žabař. Výtlak 41 700 tun, 251 metrů na délku a 36 metrů na šířku. Pohánělo mě dvanáct kotlů na přehřátou páru a tři turbíny mé mateřské firmy. K tomu bylo mé tělo oblečeno do kabátu z chromniklové oceli, která mi náramně slušela… Nebyl jsem sice revoluční ve smyslu technologických průlomů, ale to mě nezastavilo. Byl jsem totiž výjimečný díky své kombinaci síly, rychlosti a odolnosti.
Byl jsem impozantní a krásný, konkurovat mi mohla snad jen Tirpitz[1], má sestra. Jenže ta byla zbabělá… Na rozdíl od ní jsem se já nikdy nevydržel skrývat v ústraní.
Na to jsem však doplatil. Avšak nestačila na mě jen jedna loď. Nevyzráli na mě ani se dvěma! I tři jim byly k ničemu! Museli kolem mě manévrovat s celou flotilou, ale stejně jsem jim dlouhé dny unikal. Dokonce i přes to, že jsem byl posledních pár dnů zraněný a unavený, na mě byli krátcí! Na to budu vždy pyšný…
Ležím na dne Atlantiku, 5 000 metrů pod hladinou. A jediná věc, která mi zbyla, je má pochroumaná pýcha, které se odmítám vzdát.
Ležím.
Celé dny jen ležím.
Tohle nicnedělání mě ubijí!
Jak já bych si přál znovu se podívat na hladinu… Znovu se prohánět po rozbouřeném oceánu anebo se nechat vlnkami něžně ukolébat ke spánku. Chtěl bych objevovat nové přístavy a psát dějiny. Chci zase slyšet své jméno. Chci, aby rezonovalo mezi zoufalým křikem, chci, aby znělo jako radostné shledání, chci v hlasech těch, kteří mé jméno volají, rozpoznat všechny emoce, které se v nich odrážejí…
V tomhle lidé předčí ryby a bakterie, které mě pomalu, ale jistě zabíjejí a které toho hlavně moc nenamluví…
V čem jsou lepší?
Člověk je divné zvíře. Nikdy jsem nevěděl, co řekne nebo udělá. Na rozdíl od měkkýšů, kteří se potřebují jen najíst a schovat, jsem u lidí nikdy netušil, co vlastně chtějí.
Touží po přežití, ale dobrovolně se vrhají do boje pro někoho, kdo nezná jejich jména. Chtějí žít v míru a v souladu s přírodou, ale na druhou stranu začínají války a drancují pole, lesy a oceán. Lidé milují další lidi, ale zároveň je nenávidí a chtějí zabíjet. Ale proč? Protože vypadají jinak? Protože žijí jiným způsobem života? Protože neslaví Vánoce nebo věří v reinkarnaci? Já bych se třeba křižník nepokusil potopit jen proto, že to je křižník, a ne bitevní loď…
Nejraději bych nikdy žádnou loď nepotopil.
Během let strávených v pustině na dně oceánu jsem často přemýšlel, jestli se Hood[2] cítí stejně jako já. Osaměle. Opuštěně. Trapně. To jsem pak celé hodiny nedokázal zahnat výčitky svědomí, které mě užíraly více než kovožravé bakterie.
Nikdy nezapomenu na to, jak má posádka jásala, zatímco mně se trup při pohledu na hořící potápějící se loď svíral úzkostí… Div jsem se sám nerozlomil vejpůl.
„Sláva Bismarcku!“ volali, ale já si v tu chvíli uvědomil, že jestli sláva znamená tohle, nestojím o ni.
Lidé jsou ve své podstatě krutí a pomstychtiví.
Možná ze mě mluví roky strávené tady dole, ale i když bych zase chtěl křižovat nekonečné vodní plochy, nestojím o lidskou posádku. Raději bych, kdyby ji tvořil plankton, maličcí korýši a ryby pod vedením hlubokomořských chobotnic.
Spolu bychom cestovali světem a já bych těm maličkým a naivním tvorečkům ukázal, že svět je obrovský a že se rozkládá i mimo mé deformované tělo… Vzal bych s sebou i ty bakterie, kdyby mi daly čestné slovo, že už si ze mě neukousnou ani šroubek… Vzal bych je na plavbu kolem světa a po cestě by se naše skromná posádka alespoň ztrojnásobila, protože by se k nám přidaly ryby ze všech koutů oceánu…
Vzal bych je do Bergenu a do Hamburku, tam to znám, takže bych je dokázal i provést. Tam bych ale neskončil. My bychom totiž obepluli všechny kontinenty! Afriku, Asii, Ameriku… Dokonce bychom se podívali i na kontinent věčného sněhu…
Ale jsem starý.
Jsem starý a mé tělo už dávno podlehlo korozi. Co kdysi bývaly dělostřelecké věže, jsou už jen polorozpadlé sloupky, ve kterých se skrývají ryby před nebezpečím otevřeného oceánu. Po celé délce mého těla mi vyrašily díry, kterými se prohánějí hlubokomořští ďasové, a v kajutách, které byly dříve plné nevyspaných a vyděšených členů posádky, teď odpočívají drobné rybky a asi sto druhů krabů a garnátů.
A i když se někteří z mých obyvatel podílí na mé zkáze, přirostli mi k srdci. Alespoň tak, jak to lidé nikdy nedokázali.
Proč?
Pro lidi jsem byl jen loď. Válečný stroj určený k zabíjení a potápění dalších lodí. Hromada plechu bez duše… Nástroj. Pro ně jsem byl smrtící mašina. Byl jsem personifikací smrti. Protože jak si můžou námořníci být jistí, že se z nepředvídatelného moře v nepředvídatelné válce ještě někdy vrátí? Uvidí ještě někdy své děti? Rodiče? Ženy?
Zemřou?
Ano. Odpověď je vždy ano. Lidé se svými křehkými tělíčky vždy zemřou a s nimi i jejich odkaz, jméno a sny. Kdyby záleželo na mě, nechal bych lidstvo vést hlubokomořskými medúzami. Nejsou zbrklé ani zlé, právě naopak, jsou velmi rozvážné a elegantní. Vždy jsem rád, když kolem mě nějaká z nich pomalinku proklouže temnou vodou.
I když pro lidi mám pochopení, nemůžu jim odpustit. Chovali se ke mně bez úcty a respektu. Protože člověk miluje, respektuje a uznává jen sám sebe. Nemá žádnou úctu pro ženu, která jej stvořila, pro půdu, která jej živila, ani pro nástroje, kterých denně využívá.
Za svůj krátký život jsem si stihl uvědomit zlo, kterým je lidstvo pro tuto planetu.
Než abych byl zbraní a bezcitným kovem, radši budu domovem. Budu domovem a útočištěm pro zvířata, která o mou ochranu stojí, a která by se sama proti vodnímu živlu ubránit nedokázala. Budu jejich ochráncem, i když mě to pomalu zabíjí. Radši budu tady, na samém konci světa, sám, než abych byl sluhou člověka.
Lidé se ve snaze vyrobit krvežíznivé stroje stali sami nástroji války. V honu za vítězstvím ztratili svou lidskost…
Tady dole, v mé malé vodní říši, je vždy klid. Panují zde zákony přírody, kterým nelze vzdorovat.
Lidé si mě navždycky budou pamatovat jako majestátní a impozantní, avšak zvrácenou loď, projev nenávisti a zosobnění války. Ryby si mě budou pamatovat jako něžného a hodného otce. Jako matku, na kterou se vždy mohou spolehnout a která je vždy přivítá s otevřenou náručí. Na domov, který jim vždy poskytne útočiště, dokud bude existovat…
Dokud budu existovat.
[1] Tirpitz byla sesterská loď Bismarcku, která během druhé světové války sehrála zastrašující roli. Většinu své existence loď kotvila v norských fjordech a nikdy se nezúčastnila žádné námořní bitvy. Byla potopena v roce 1944 leteckým útokem.
[2] HMS Hood byl britský bitevní křižník, který byl považován za symbol britské námořní síly. Jeho sláva skončila tragicky, když jej potopila bitevní loď Bismarck v roce 1941. Po náhodném zásahu skladu munice se loď potopila za méně než minutu.
Nela píše 
Napsat komentář