Nela píše

Tak je to tady. Okamžik, na který jsem čekala minimálně pět let. Konečně jsem se vyškrábala z blacklistu Mensy. Můj malý cyklus básní na téma domov vyhrál první místo v mé kategorii a celkově byl nejlépe ohodnocenou prací. Rozhodně jsem si tak spravila chuť po minulém ročníku… Stále mám však problém s porotcem číslo 3. Letos mě ohodnotil sedmi body, což je obrovské zlepšení oproti minulému roku, kdy jsem dostala bod pouze 1. Škoda, že to je anonymní… Jen bych si s ním (nebo s ní) ráda promluvila! 🙂

---

VANA

Je mi pět

a ve vaně se mé dětské tělo

cítí jako v oceánu.

Vlezu se do ní celá

i s domečkem pro petšopáky…

Neřeším účty za vodu,

vždyť je mi jenom pět

a mám pocit,

že vlastním celý svět,

Tak co bych se starala?

Je mi sedmnáct

a do vany se už pořádně nevlezu.

Je to zvláštní pocit

odmítnutí od vlastní vany.

Trochu to bolí.

Čouhají mi kolena

nebo ramena

nebo všechny údy najednou…

A zatímco se snažím

poskládat se pod hladinu,

růžový ručník,

kterým se utírám od mala

na mě křičí:

„Vyrostla jsi!

Už nejsi velká holka, co se vleze do vany,

ale malá žena, pro kterou je vana

věčně moc malá!

Vyrostla jsi z ní,

ze své rodiny

i ze svého domova.“

Blíží se čas odejít.

---

KONEČKY VLASŮ V DEŠTI

Doma jsem ve zbloudilé kapce deště,

která se omylem

rozplácne o beton.

Doma jsem v prázdném autobuse

hluboko v noci,

když klimbám

na špinavém sedadle.

Doma jsem u kadeřnice

v loknách vlasů

kroutících se na podlaze

jak upadlý ocásek

zděšené ještěrky.

Doma jsem ve zbytku kávy

upjatě lpícím

na dně prázdného hrnečku

okupujícího kuchyňskou linku.

Doma jsem na nejvyšší poličce

zahrabaná pod pokrývkou prachu,

který nikdy nikdo neutřel.

Všude dobře,

doma nejlíp.

---

IDEÁL

Až vyrostu,

budu mít dům s tobogánem,

který povede

přímo z mého pokoje.

A tak každé ráno vyskočím

s těžkým školním batohem

(i učebnice fyziky

si chce občas jít zaplavat)

a převlečená do plavek

(dvoudílných,

jak nosí velké holky)

dám ranní šplouch –

stihnu ho ještě před školou.

Až vyrostu,

budu mít obrovskou zahradu

a v ní svůj vlastní les

s druhým domem

hluboko ve stromech.

A budu vysoko,

výš než ptáci,

budu mít přehled

a kontrolu

nad svým malým-velkým světem

nad svým malým-velkým životem.

Až vyrostu,

budu se denně vracet

do domu

bez hádek

a konstantního křiku

a bez špinavých triků

a bez jizev na těle

a bez oprátky

výhružně obemknuté

kolem mého krku.

Až vyrostu, budu šťastná…