Nela píše

Vodo, vodo, kde je tvé vychování,
když se na mě lepíš, i když se mé tělo brání?
Dá se vůbec tvému doteku mrazivému
nějak uniknout? Proč musí, vodo, vše stojící ti v cestě zaniknout?
Proč jsi snědla hory a skály, co si spolu štěbetaly
o stěhovavých ptácích a mracích mizících za obzorem
na červenající se obloze?

Vodo, vodo, proč mnou tvé proudy tak zuřivě hází,
až mi krev v žilách mrzne, dál už neprochází.
Proč máš své slizké ruce plné řas a rybiny hluboko v mých vlasech?
Proč vyplňuješ veškeré mé dutiny?
Proč mám plíce plné kalu z hladiny? Proč modrají mi líce?

Proč srdce nebije méně či rychleji? Pročpak je můj tep klidný
jak s plyšáky v posteli v pokojné pondělí
po náročném školním dni…
Tvůj stisk kolem mého krku a těla
bolí asi tak jako první pád z kola.
Ne moc, ale budu si to pamatovat.

Hruď mě příjemné pálí, ten pocit je známý jak vzpomínka
na vůni mandlí visící ve vzduchu, když pečeme cukroví
a já si potají
líznu hořkého rumu v přítmí vánočního večera.
Venku se mihne první hvězda, vyjdeme ven, jen tak v tričku
s krátkým rukávem a je mi teplo, i když se to asi nezdá.
Dědeček jde poslední, zhasne všechna světla:
to abychom lépe viděli na pomalu stoupající bubliny,
na pomalu klesající tělo, těžknoucí končetiny…

Babi, je mi strašné vedro…
Můžeš prosím otevřít okno?