Nela píše

S následující povídkou jsem vyhrála soutěž, kterou každoročně pořádá hnutí Brontosaurus. Téma znělo Příroda domovem

---

„Ty uličníku!“ hubují mi rodiče.

„Ty nezbedo!“ říká dědeček a zklamaně na mě kouká.

„Ty kazisvěte!“ kárá mě babička a škaredě se mračí.

A já vypláznu jazyk a utíkám do lesa. Do svého domova. Ne! DO SVÉHO KRÁLOVSTVÍ! Já? A kazisvět? Pche. Vůbec to nechápou. Jak můžu být tak špatný? Vždyť si přece jen hraju!

Dennodenně přicházím domů, prásk s taškou do rohu a sprintuju ven. Probíhám přes cestu, zapomenu se rozhlídnout a málem mě přejede auto. Ignoruju zběsilé troubení, místo toho jen přidám a na naštvaného řidiče už ani nepomyslím. Řítím se po úzké polní cestě, pod nohama mi čvachtá bahno a přeskakuju kaluže. Přede mnou se tyčí stromy a podél cesty zrovna kvetou vlčí máky.

Zastavím se. Jemně květy pohladím rukou…Dívám se, jak se něžně houpou ve větru…

A pak jich čapnu hned několik do ruky A VŠECHNY JE UTRHNU A ROZŠLAPU!!

Se smíchem utíkám pryč a co nevidět se ocitám mezi zelenými obry. Ve stínu lesa se cítím jako doma, je mi příjemně chladno. Obklopuje mě vůně hlíny a mechu, koupu se v ní. Zpomalím a upustím od zběsilého běhu, abych se pořádně pokochal. Krásněji už snad být nemůže-

„JAUUUU!“ úpím.

Dostala mě kopřiva. Na noze mi raší červený flek, kopřiva se potutelně šklebí. Jedna nula pro kopřivu.

Skáču k jedné z mnoha lísek a vší silou rvu mladý proutek. Stává se mou zbraní, Excalibur se může jít bodnout, já mám klacek.

Běžím zpět k nic netušícím zelenajícím se kopřivám a sekám hlava nehlava. Tak intenzivně, že vymýtím hned několik metrů čtverečních kopřiv. Tak rychle, že každou z nich nesekám na dva kusy, ale hned na tři. Tak silně, že se má zbraň při jednom mocném švihu rozlomí vejpůl. Vyrovnáno, remíza.

Klacek házím dopryč. Poničený strom a zdecimované kopřivy nechávám za sebou. Trochu sklíčeně odcházím, ale vím, že si zábavu vždycky najdu. Zaostřuju. V hledáčku se mi objeví…

…mraveniště.

Takový pěkný velký kopeček vyrůstající ze země. Vsadím se, že se to uvnitř hemží tisíci malých potvůrek.

V hodině přírodovědy mě nedávno zaujaly ilustrace ukazující, jak to vypadá uvnitř mraveniště. Spousta malých cestiček a chodbiček…  Paní učitelka nám potvrdila, že to tak doopravdy je, ale… Nejlepší to je stejně prozkoumat na vlastní oči, ne?

Couvnu o pár kroků vzad a pak s rozběhem vyskočím. Letím vzduchem a cítím se jak Miltiadis Tentoglu, olympijský vítěz ve skoku dalekém. Mraveniště se bortí, ale žádné tunýlky nemůžu najít… Škoda. Ještě chvíli rozkopávám hlínu a pozoruju mravence hrnoucí se z ní. Nuda…Copak se dneska už nezabavím?

Zklamaně se loudám lesní cestou a najednou…

…pěšinkou si to šine velký černý brouk. Čupl jsem si k němu a chvíli ho jen pozoruju. Má krásné lesklé krovky a když na něj svítí slunce, jeho tělíčko se zazelená. Je moc pěkný, líbí se mi. Ale taky je pěkně nudnej.

Koukám na něj a poštuchuju ho prstem, jenže toho pitomého brouka to ani trochu nerozhodí…

Převrátím ho na záda, chvíli pozoruju, jak bezmocně kroutí nožkama a pak spokojeně odcházím.

…

Přede mnou se rozprostírá nádherná louka plná barevného lučního kvítí. Pampelišky, kopretiny, jetel, sedmikrásky a pryskyřníky… Vítr jemně pročesává stébla trávy a louka vypadá jak mořská hladina. Je horko, vzduch se tetelí blížícím se létem. V uších mi zní cvrkání kobylek.

Kobylek?

Zaplaví mě příval nové energie a pak už nadšeně z batůžku vytahuju prázdnou zavařovací sklenici. Lov může začít.

Plížím se vysokou trávou a do dlaní chytám každou kobylku, kterou uvidím. Velké, malé, nepřirozeně dlouhé, s polámanýma nohama, žluté, zelené, hnědé i ty úplně černé. Políčil jsem si i na saranče, ale bylo rychlejší. První dnešní porážka.

Všechny lapené koníky opatrně přesouvám do sklenice, dávám bacha, ať žádný neuteče. Přidám jim tam trochu vody z kaluže a trs trávy – dávám si záležet, abych utrhl ty nejšťavnatější lístky pampelišek a jetele. To aby měli co jíst a pít. Svalím se na zem do trávy, ležím a pozoruju dění v mém vlastním ekosystému.

„Ale notaaak! Dělejte už něco!“ vztekám se.

A co jsi čekal? zeptal by se mě můj brácha.

Nevím, třeba by se mohly navzájem sežrat, nebo tak něco… Copak se neumí prát? To tam budou jen tak sedět a čumět?

Naštvaně se sklenicí zaštěrkám. Když přestanu, kobylky zmateně skáčou uvnitř.

„No konečně!“

Ještě zběsileji s ní zatřesu. Když přestanu, všechen pohyb ustane.

„Achjo… Vy taky nic nevydržíte, co?“ zklamaně vysypu obsah sklenice a dále se prodírám vysokou trávou. Na pohřeb dnes není čas ani chuť.

Kolem mě to bzučí. Vidím včely a čmeláky opylující květiny a přemýšlím, co se jim asi honí hlavou, když si jen tak bezstarostně poletují kolem? Myslí včela na svůj domov? Myslí na svou královnu a na ostatní dělnice? Baví ji její práce? Nebo je to pro ni jen utrpení, opruz a nuda, stejně jako pro mě škola?

Zrovna kolem mě letí motýl. Babočka admirál, můj nejoblíbenější.

Zrovna mi sedí na ruce.

Zrovna ho chytám do dlaně.

Zrovna mu trhám křídla a nožky, jednu po druhé.

Ale je to v pohodě. Brouci prej necítí bolest!

Tohle mě trochu rozveselilo. Zvednu se a běžím zpátky domů. Dnešek byl nakonec docela fajn.

…

Ležím v posteli, zachumlaný v peřině, osvobozený od sedmi klíšťat, které se do mě venku zakously. Rodiče mi vyprávějí nějakou pohádku a já bych dál rád poslouchal, jenže se mi klíží oči. A tak se odebírám do věčných lovišť.

…

Achjo. Nemůžu usnout! Jen tady sedím a koukám do tmy. Už aby bylo ráno! Je víkend, takže mám v plánu hned vyrazit do lesa, brácha mi totiž řekl, že našel místo se spoustou šneků, tak jim půjdeme rozbít ulity. Taky prý našel ptačí hnízdo hned u země, to jednoduše sejmeme! Já se tak hrozně těším!

Otřes.

Co?! Co se to děje??

Další otřes.

Rychle přes sebe přehazuju peřinu.

Ještě jeden…

Bojím se… Možná jsem měl radši běžet za rodiči-

Slyším zvuk tříštícího se skla. Něco ze mě rve deku a za pyžamo mě tahá někam ven z postele a dál oknem z bezpečí domova. Ztrácím půdu pod nohama. Něco mě zvedá. Odmítám otevřít oči. Píská mi v uších. Mám neskutečný strach. Bojím se i nadechnout, ale ječím. Třeba mi někdo pomůže. Třeba…

„Ten, který trhá broukům nohy…“ ozývá se jednohlasně nade mnou.

„Ten, který vytápí mraveniště…“ rezonuje mi hlavou.

Pomalu otevírám oči. To nebyl dobrý nápad.

Kam dohlédnu, všude samý hmyz… Mravenci, střevlíci, ploštice, vážky i jepice… Čmeláci, motýli i včely, krouží mi kolem hlavy, dělá se mi šoufl, a ten zvuk, horší než startující letadlo.

Nemůžu se hnout. Něco mě pevně svírá v čelistech, a i když se sebevíc kroutím, nedokážu se ze sevření vymanit.

„Ten, který terorizuje les,“ křičí hmyzáci.

„Ten, který nás připravuje o domov…“ zní sborově kolem mě.

A pak to začalo.

Padám do skleněné nádoby, výhled na nebe mi zastíní kus plechu. Víčko. Víčko…? Proč bych měl být v nějaké lahvi?

Sotva se vzpamatuju, ztrácím půdu pod nohama. Lahev se zatřese. Odrážím se od skleněných stěn jako pingpongový míček.

„AUU. TO BOLÍ! NECHTE TOHO!!“ křičím, ale zemětřesení neustává.

Mám pocit, že se mi lámou kosti. Tohle nepřežiju. TOHLE NEPŘEŽIJU.

„Ten, který nás týrá,“ ozývá se děsivě.

„Ten, který nám devastuje těla,“ syčí na mě hrozivě.

Sklenice mizí, ale očekávaný pád se nedostaví. Místo toho poletuju ve vzduchu…

Poletuju?!

Ohlédnu se. Šok vystřídá zděšení. Na zádech mám křídla.

„CO SE TO DĚJE? CO MI TO DĚLÁTE?“ brečím. Je mi špatně. Všechno mě bolí.

Znenadání se na mě vrhne banda motýlů. Chytí mě do spárů a pomalu, jedno po druhém, kousek po kousku mi křídla cupují.

„TO BOLÍ! TO HROZNĚ BOLÍ!!“ Chci pryč odsud. Chci domů. Domů!

„Ten, který pozná naši bolest,

ten, který se musí kát…

ten, který se chtěl jen smát,

se teď jedním z nás musí stát!“

CHCI DOMŮ.

Ale to nejde. Padám. A všude je voda. Řítím se k hladině.

„POMOC!“ křičím.

„Ten, který se poučí?“

„POUČÍM! POUČÍM SE!“

Prorážím vodu. Snažím se plavat. Nejde to. Topím se.

Slibuju, že už nikdy nebudu trápit hmyz. Slibuju, že už nikdy nebudu rozkopávat mraveniště. Slibuju, že už nikdy nebudu shazovat ptačí hnízda a ničit krmítka. Slibuju. Slibuju. SLIBUJU…

„Náš domov není tvůj, nerozhoduj o něm, nezahrávej si s ním, nepatří ti,“ rezonují hlasy kolem mě.

Černo.

…

Budím se po silné ráně.

„Co děláš, ty blbečku?“ sklání se nade mnou brácha, vypadá naštvaně.

„Huh? Co se…?“ mumlám zmateně.

„Všechny nás tady budíš, tupče. Že tobě se zdálo o tom hnízdě, co jdeme dneska shodit?“

Zamrazilo mě.

„Já… Já už nikdy žádné hnízda ničit nejdu.“

„Co?“

„Ani týrat brouky, ani jim trhat nožky…“ znovu brečím a brácha se na mě dívá jako na vola.

„Ježíš, co že seš najednou tak nudnej?“ odfrkne si a odchází.

…

Je vedro k zalknutí. Na obloze ani mrak. Jeden by z toho pad. Ale tohle mě nezastaví od plánování konstrukce supermoderního domku pro lesní tvory. Svou práci beru velmi vážně, zrovna pokládám podlahy z mechu.

„To je pěkné, že ses takhle rozhodl,“ říká babička, zatímco si prohlíží šestadvacet obydlí, které jsem za poslední dva dny postavil.

„Pěkné nepěkné,“ šeptám si, „broučí Armageddon už zažít znovu nechci.“