Světa konec
se v mých očích neodvratně blíží.
Jedni bezostyšně hýří,
zaprodají své mozky a mysli
slasti.
A druzí myslí jen na příštího dne rána,
zda se ještě z rána
vyhrabou zpod četných sutin.
Zda je vůbec pro co se včera probudit
a rozevřít oči plné prachu.
Najít kuráž nepodvolit se strachu.
Jako my zpohodlnění.
Vlastní rukou odstřiženi od porozumění světu,
kde empatie odpočívá v pokoji
a Bůh se v této realitě nestihl ani narodit,
leč byl v břiše matky, sotva shluk buněk,
cíleně popraven chladnou paží dronu.
Pohřební obřad se nekoná.
Na ceremonie teď zkrátka není čas ani nálada.
Ani pro Krista.
Napsat komentář